CESTA DO FRYDLANTU

CESTA DO FRYDLANTU
Slunce bilo do kamení, v ohni nebe stálo, bledým květům v omámení jedu nalévalo. Střely světel nad olšemi bodaly a rvaly, mrtví skrytí v puklé zemi znova umírali. Věčnost prahla na nebesích, v srdci stesk byl těžký, zahynuly písně v lesích, chromý čas šel pěšky. Němou tísní závrať léta nohy podrážela, vůní ztraceného světa lípa zaúpěla. 120 Kulhá čas, ať úzkost běží – co to oči vábí – – V prachu cesty tělo leží zašlápnuté žáby. 121 2.
Ticho lesů neumělo úzkost zapuditi, jenom čas své chromé tělo chladil v rose kvítí. Žhavým nebem chmury táhly nad umdlenou pouští, rybník jako přízrak náhlý zatřpytil se v houští. Obloha tam nahlížela jako do zrcadla, jako by tam panně s čela zlatá hvězda spadla. Rákosí se rozesmálo, zavoněl dech máty, z dívčích tváří světlo plálo, zazvonil smích zlatý. 122 Milosrdná vůně trávy vstupovala v chřípí – čím se jiskřil pohled žhavý, čím to štkal dech lípy? 123 3.
Pole sirá, pole holá, louky pokosené, zašlé jaro marně volá srdce unavené. Louka marně rozkvetla by, úsměv marně touží, zašla snivá píseň žabí jako voda v louži. Vždyť se čas už zdvih’ a běží – co to oči vábí – – V prachu cesty tělo leží zašlápnuté žáby. 124