ZÁPAD

Jaroslav Durych

ZÁPAD
Zestárly deště, hory snad zemřely, únavou mraky začaly hnít, vody se dále rozlévat nechtěly, v mlhách se topil udřený klid. V podvečer pátku mraky se ztrhaly, neplodnou bídu prozradily, po horských stráních těžce se belhaly, žebrácké stany postavily. Čekaly v bídě své uštěpačné na nesmyslné dobrodiní, až Boží duha s úsměvem začne rozlévat krásu po Kněhyni. Z dáli noc táhla, když na západě vyšlehly jícny za obzorem, sršely střely v ohnivé řadě, vylétly jiskry nad táborem. 141 Zaplály hory; mraky se jiskřily údery blesků fialových, závojem oblud červánky svítily, nad hrobem jásal růžový smích. Divné to bylo. Duše mi pravila, že byl den dlouhý, že již je čas, aby už odtud na návrat myslila, umdlený plamen aby už zhas’. Pohřbila mládí, lásku i hoře, sčítala hvězdy na nebesích, přelétla touhy sedmeré moře, zvážila bídu, rozkoš a hřích. Zřeknutí, úzkost, bída i zrada, všecko ji tvrdě přezkoušelo, s úsměvem smíru šla by už ráda, kdyby ji tělo nedrželo. Řekl jsem: Jsi už zedrána do krve? Přežil jsem sebe? Ach, chtěl bych jít – Ale co naplat. Teď s námi teprve Bůh začne dělat, co bude chtít! 142