PŘÍHODA STŘEDOVĚKÁ
Byl kdysi jednou dávno biskup jeden,
jenž v listy kronik vepsán jménem zlatě.
O jeho lásce k Bohu epos spředen
byl nejeden. A věru vrchovatě
si nesmrtnosti zasloužil ten kníže!
Já s činy jeho seznámím vás blíže.
V mládí byl rekem, jakých málo v zemi,
zvlášť v přízni žen byl zapsán přede všemi.
Měl mnohé rád a mnohé rády jeho,
však z mnoha lásky pošlo mnoho zlého.
Láskami zhnusen, vypravil se z domu
na Saraceny kruté. Bůh chtěl tomu!
Po letech do vlasti se vrátil rodné,
co poustevník žil v lese od dne do dne.
Kol hábitu si ovazoval žíně,
kořínky jed’ a v modlitbě žil líně.
Dobrácká laň ho mlékem napájela,
život mu prchal jak idylla stkvělá.
Však v světě nic netrvá nekonečně:
též on být nemoh poustevníkem věčně.
Biskupem stal se pro své ctnosti ryzí,
jež dosvědčili poutníkové cizí.
(Těm zbloudivším ukázal cestu z lesa,
zrak zbožný upíraje na nebesa.)
Však dobré bydlo pálívá prý lidi.
Na přísloví to příklad se tu vidí!
Náš biskup upad do starých zas hříchů,
zas chutnal krve žen, jich krotil pýchu.
36
Jak za mlada pil zas rtů jejich víno
a v službě Bohu zas mu bylo líno.
Žil vesele. Žen vnadných měkká těla
mu život sladila, však ve štít čela
mu zvolna hloubily se vrásek řady,
a kudy chodil, pokašlával všady.
Tu na svého zas rozpomněl se Boha,
jenž místo dobra rozkošnictví mnohá
u něho viděl. Počal se ho báti,
i rozhodl se na pokání dáti.
Vzal ornát si a berlu, mitru svoji
a v lese leh’ si v trní uschlých chvojí.
(Proč oblekl se zrovna podle ritu,
v kronikách starých známky není kmitu).kmitu.)
A v trní zemřel. Kněží řada milá
za svatého jej za to prohlásila.