báseň bez názvu

Petr Fingal

I.
V Bethaně žila tichá rodina maličký obývajíc stateček, tak malý, že by na dlaň vešel se, však tichý, útulný a stopený do stinných stromů svěží zeleně, že vůně bílých květů vždy byl pln. Pryskyřic dech ztad vanul do modra a domek v stínu vábil k návštěvě. A uvnitř stejně bylo útulno: vše divným mysteriem dýchalo, což bylo podivno zde, ve kraji, jenž z většiny byl tupci obýván pachtícími se z rána do noci za chlebem jen, rvoucími matku zem, by sladké plody své jim vydala, 5 však pro jemnější žití záchvěvy a jejich rozkoš již jsou bez smyslu. Špinaví byli, hrubí, nevzhlední a s neřestmi jen žili ve spolku. Pramálo lásky bylo v ňadrech jich, té lásky, která hory přenáší, která se těší z bílých obláčků, a jíž vždy hrdlo slastí svírá se, když v sytém modru nocí východních hvězd čarný lesk uvidí v závratnu. Spíš bouřným vášním byli oddáni, těl horkých chropotnému splynutí, jež klokotem krev žene do varu. Chvil takých lačnost byla vrozena většině obyvatel bethanských. Ženy tam krasší byly manželů: vlas z ebene a tělo z hedvábu, že ruka maně se ho dotknuvší šílením vilným rozpěnila krev, jež byť za velkou cenu života se na těle tom schladit musila v nezapomenutelné orgii. A bývaly to ženy podajné, rády se k hodům lásky svlékalysvlékaly. Jich růžové, poněkud osmahlé, však sametové tělo chvělo se 6 vždy v slastné touze příští rozkoše – a prsy jejich velké, vábivé, se dmuly prudce srdce tepotem vteřin během se proměňujíce, – hned ztvrdly jako polštář z mramoru, že vrcholy jich muže vnadily, by prsa nabodl na jejich hrot, hned zase měkly, rozvlnily se a mírným šelestem cos šeptaly, jak bílý pták když peří rozpění. Tvář žen těch jenom v říji zšťastněla, oči se zavřely, jen brvy jich se leskly mastné, potem zvlaženy, i husté jejich černé obočí, jež nad nosíku klenbou srůstalo. Ret jejich rudě žhavý zaťat byl, jak chtěly by jím pevně zadržet a zdloužit horké písně nervů svých... Takové byly ženy bethanské. Dvě i tři mnohý muž v svém domě měl, však přece žil jich těly neskojen. Jak lev, jenž poživ maso člověčí o život nových lidí ukládá, závistně patřil mnohý Bethaňan na ženy blízkých svojich sousedů, 7 a přemluvit je, sobě naklonit, krást vášeň, již si jiný vyhradil, krví se spít cizímu patřící, si často činil cílem života. Tak Bethana se stala Sodomou... * * * V statečku, jenž stál slední v Bethaně, se žilo zcela jiným životem. Sen míval tam nad skutečností vrch. Tři tiché bytosti jak andělé žily tam v shodě, v míru, v samotě. Domem vlád Lazar, Hebrej nemluvný. Měl bílé čelo, černý vous i vlas a oči modré, divně zasněné, do dálavy se upírající a toužící po čemsi neznámém. Snad tížily mu hlavu přeludy o ráji, kam Bůh lidi postavil; snad o jich prvém hříchu přemýšlel a želel losu bídných červů těch – snad zcela jiné byly příčiny, proč vezdy smutek z tváře zíral mu a z očí divná touha bolestná. Dvě u sebe měl sestry předobré: tož pilnou Martu, jež se starala 8 o úklid v domě, o chuť pokrmů, o to, by vůní dýchal jejich byt, by nemoc neměla tam přístupu, by slunce jen je štěstím blažilo, by Jahve byl jich žitím spokojen, by zlými sny je v noci netýral a vzdálil od nich hříšná myšlení. Nade vše šlo jí zdraví bratra jen, s nímž jednala jak s velkým dítětem. Něžně mu rukou čelo vlažila, když rozpuknouti se mu hrozilo a těhotno když bylo krví snů, jež napínaly žíly k prasknutí. Bratrovo štěstí bylo účelem, jemuž jen prosté žití celičké po smrti staré svojí matičky zasvětit Hospodinu přisáhla. Často se úkradkem naň dívala zpytujíc v jeho tváři duše běh. Až ostrý mráz jí přešel po těle, když zřela divný očí jeho lesk, jenž v mžiku tolik změnil odstínů, co má jich duha v slunci za deště. Chvíli se díval teskně, úzkostně, náhle však zaťal zuby jako pes a divné skřeky z úst svých vyrážel. 9 Tu v hloubi dobré mysli Martiny se vzpiala obava, že Satan sám to jeho tělem občas otřásá. Děsně se smál v těch chvílích bolestných a Martu, když si k němu přisedla, prosícprosíc, by sdělil bolů příčinu, jen mírně, pohrdlivě odstrčil. „Mým bolům nikdy neporozumíš!“ zašeptal vždy jen jaksi omluvou... A Marta v koutek síně zasedla, setřela s oka slzu potajipotají a v duchu jenom Boha prosila, by Lazarovi klidu popřál zas a zdraví bývalé mu navrátil, by chmury z jeho mysli vyplašil a štěstí balsámu by nakapal mu v duši, neznámým zlem týranou. Druhou sestru měl Lazar Marii. Ta snivá byla, tichá jak on sám a krásná jako luny bledá zář. V tváři jí měkká něha sídlila a obličej jí vroubil černý vlas. Bílé ruce její se nedotkly – leč v dobách chvátavého vzrušení, 10 jež nastalo jednou za řadu let – domácích prací, příprav k hostinám a předmětů všech péče Martiny; i mnohdy sestra vytýkala jí, proč o pořádek v domě nestará se, jako ona, Marta, činí to. Než jinde ležel as Mariin svět. Touž nemocí Marie trpěla, jíž Lazar zdál se Martě postižen. Řad nocí v chorém tichu probděla pod chladným stínem stromů fíkových: Tu oči její, visí zvětšené, se leskly jako modré studánky, jichž svěžest kyne cizím poutníkům, když v karavanách pouští putují, a rety její jemně chvěly se, snad v šepotu neznámých modliteb, jak šelest listí v trávě neslyšný. Co hledala v té noční velebě, kdy chlad jen vane z lesů do polí, kdy vody korou mlh jsou pokryty, a jenom tiché hvězdy nesčetné ve výši mrtvou řečí hovoří, Marie před svou sestrou tajila. Tušil to jenom Lazar, její brat. 11 Byla to láska, láska vznešená, taká, jaké nebylo v Bethaně... Oběma, Lazaru i MariiMarii, vždy touha po ní byla společná a prahli po ní žízní převelkou. – – – – – – – – – – – – – Večerní tiché nebes klenutí, červánků rudých vláčné pochody, melancholie pozdních návratů stád ospalých z rosnatých pastvisek, zvonění zvonců bravu na hrdlech, pastýřské dumy z tub se linoucí, usínajících květů výdechy, – vše kolébalo duši do snění, s nímž mísíval se v noci šepot hvězd. ZivéhoŽivého masa vilné běsnění, jež vládlo tehdy celou Bethanou, a bujné krve divé orgie sestru i bratra odpuzovaly. Málo se se sousedy bratřili samotáři Lazar a Marie. Vášnivé tváře chlípných hurisek, pestrá směs cizoložných manželů, oplzlý smích jich tváří úšklebných jim duše ladily jen k odporu, 12 neb cit jich drásal všechen rmutný kal, jenž tekl rodným jejich městečkem. „To má být láska?“ Lazar divil se, když promlouval s Marií v zahradě, a ona jen si tiše povzdychla. A k sdílnosti když býval naladěn, tak před Marií sny své rozpřádal: „Ta bytost, jež mou duši oblétá, je tobě podobna, má Marie, však nevím, nevím, najdu-li ji kdy. Vidím ji v dálce, za obzorem kdes, však přibližuje se tak pozvolna, že z touhy, bych již ruku její stisk, chvílemi netrpěliv šílívám. Dobrá a mírná, plachá je to laň, jíž hrubý pohled našich sousedů by s to byl duši v ňadrech udusit. Snad přijde přece – V náruč stisknu ji, bělounké čelo její zulíbám a pohladím zlatistý její vlas, jenž prvé šťastné noci poduškou mi bude v tomto nudném životě, ač usnu-li, až svou ji budu zvát – – Pak nebude tak prázdný život můj, až s ní žít budu... 13 Věř mi, Marie, pak i ty hvězdy, jež jsou nad námi, se čistým svitem na nás zasmějí a praduch přírody, jenž v neznámu kdes vysoko nad klenbou modravou má sídlo své ve vzdušných oblacích, požehná s hůry štěstí našemu... Náš život bude krásnou pohádkou. Jas lásky rozmnoží nám bzukot včel, sluneční prach nám cesty posype a pryskyřic dech prudce zavoní. Ach, šťastni budem, šťastni, Marie... Náš život jako letní lučina krásnými květy bude posypán. Těch květů bude tolik, sestro má, co hvězd na nočním nebi napočteš, – budou to blaha chvíle prožité. – – – – – – – – – – – – – A až nám v pozdních letech zřídne vlas, má družka života až zšediví, a věk až ohne naše páteře jak silný vítr pruty pobřežní, rádi se rozloučíme se světem. Neřeknem, že jsme žili nadarmo, žalu nám z očí slza netryskne. Odejdem tiše v ono údolí, 14 jež Jáhve schystal svojim vzývačům, by čekali v něm až do příchodu Mesiáše, jenž zemi napraví. – – – – – – – – – – – – – V tom kraji mlh se těšit budeme, že dobře žili jsme zde na zemi, že neskvrní nám ruce bratří krev, že krve var nám nebyl jedinou, jež řídila by rozum, písničkou, – – že nejen tělem: – duší žili jsme! Poklady, které Jáhve rozsypal po dlouhých lánech polí zelených, poklady, jimiž zčeřil stříbro vodvod, i ty, jimiž ozdobil oblohu, a jiné jeho dary všeliké, jichž krásy nevystihne všední tvor svým tupým, neohebným jazykem, – my všemi smysly budem prožívat – a ve všem cítit jeho svatý dech, kterýmž zem těmi skvosty oživil. Dle melodie jedné struny jen náš tichý život tancem nebude... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Však jednoho mi, sestro má, je žel. 15 Rád našel bych tu bytost, o níž sním, zde v Bethaně, v svém rodném městečku. Dlouho jsem hledal, avšak nenašel, a proto již, že najdu, nedoufám –. Než – budu přece doufat ještě dál, vyčkám pár let, zda štěstí zasměje se na mne později kdys v budoucnu. – – – – – – – – – – – – – Tři léta ještě tady prožiji – a nenajdu-li duši podobnou, na cestu do světa se vypravím. Půjdu až ku nejzazším obzorům, kde země zemí být už přestává, kde fialová pásma vzdušných hor jen bezúsměvný svět náš lemují. – – – – – – – – – – – – – Snad větší štěstí kyne v dálkách těch..“těch...“ Tak hovoříval Lazar k Marii, a sestra jeho k slzám dojata mu tiskla malou, bílou pravici – vroucně jej jistíc o pochopení. „I já své zraky denně povznáším k nebi, by shlédlo k naší modlitbě. Tvé přání mým je, drahý bratře můj. I já svou duší často zalétám v kraj snění, za náš obzor špinavý, 16 neb milovati zde, – mi nemožno. Sen lásky mé je dalek Bethaně... A proto, Lazare, ti rozumím a nad vlastní tě život miluji. Však o to prosit neustanu tě, bys také k Martě stejně laskav byl. Je dobrá, třeba naše starosti jí zůstávaly povždy cizími, a přepečlivá je o zdraví tvé –“ Pak vybranými slovy těšila bratra, jenž sdílností byl rozechvěn, a naději mu v duši kapala, jak chorým balsám v rány lijeme. * * * Noc ostře vlhkým chladem dýchala a bílé páry vzbouzely již den, když končívali svoje rozpravy. 17 II.
Kdys před zahrádkou Marta seděla z vonného vijíc věnec listoví. Občas se zadívala do kraje. Dne minuly již horké hodiny a slunce pozvolna se nížilo, tavíc svůj jantar v krvi červánků. Večer se blížil. Marta povstala a rukou zaclonila dumný zrak, jenž náhle vzrušen v dáli uviděl k statečku směřovati cizince. Mlád je-li nebo stařičký již kmet, teď snažila se Marta rozeznat. Před posledními slunce úžehy, jež ostře padaly jí do tváře, 18 přimhouřiti však oči musila, a přece nepoznalanepoznala, kdo by byl. „Nejspíše stařec poutí zmořený,“ usoudila a v dům pak odběhla. (Cizinec blížil se tak pomalu!) Však ve mžiku se zase vrátila a neznámému vyšla v ústrety, chtějíc jej pozvat k odpočinku v dům a pohostit jej toužíc srdečně. „Buď vítán, pane, a buď pozdraven! Jsi, vidím, dlouhou cestou znaven již, vejdi v náš dům, aby ses občerstvil – Tuším, žes dobrý, dí tak oko tvé: je jasné jako lesní studánka, a věřím, že lesk jeho neklame. Tož vejdi, prosím; – dvě tu žijeme s Lazarem sestry v tiché samotě. Čas v práci pozvolna nám ubíhá a vše dny naše jsou si podobny; jsme rády proto, když nás navštíví cizinec některý a poví nám, co nového se děje ve světě. Ty, pane, jistě z dálky přicházíš, jak zřím, jsi zmořen poutí únavnou. – – – – – – – – – – – – – A proto naší střechou nezhrdej 19 a přisedni ke krbu našemu, bys omyl nohy prachem sešedlé a chleba s medem s námi pojedl! Vyprávět můžeš nám, cos po cestě krásného uviděl, – však vejdi již –“ „Dík tobě, dívko! Jenom chvilinku mně popřej ještě, bych se rozhlédl tím krásným krajem, nachem červánků jenž zaléván, se loučí se sluncem... Tři vzal jsem s sebou dobré přátele, tři duše oddané mým zásadám. Z nich Šimon Petr zná se v rybařství; jsa zároveň výborným veslařem teď v loďce s námi přeplul jezero a nyní čeká s dvěma druhými (starší je Jakub, mladší slove Jan,) na břehu, až se k nim zas navrátím. Nerad bych dlouho nechal čekat je... Je večer zde a jasná světla již ozáří hvězdným leskem oblohu... Vyšel jsem jen k městu se podívat, bych vrátil se zas v krátké době zpět, neb v lese přespati jsme mínili. Jsme zvyklí tak. Je v lese milý chlad 20 a příjemněji nežli v městkýchměstských zdech. Když ohlížím se nyní k jezeru, zřím, že jsem zašel příliš daleko, a tuším, přátelé že reptají, proč nevracím se již, jak slíbil jsem. A proto, prosím, nezachmuřuj tvář, když nejprv vrátím se k svým průvodcům, bych omluvil se jim, a teprv pak vejdu v dům váš, kam zveš mne srdečně!“ „Ty, pane, přátele vzal’s na cestu? Ó, pak jim domluv, by šli s tebou k nám. Jsou jistě všichni také znaveni, a stateček náš dosti bohat je, že by i karavanu pohostil.“ „Nevím, zda zvednouti se se země nebudou líni –“ „Jistě nebudou, věř, pane, jen když ty jim domluvíš.“ Marta se chutě dala do práce a cizinec se vrátil k jezeru. * * * A za nedlouho po té stanuli pozvaní poutníci před statečkem. Lazar jim vyšel na zápraží vstříc 21 a vlídně uvedl je do jizby, kde byly čtyři mísy kovové již schystány, v nichž hosté znavení si zaprášené nohy omyli. Pak volala je Marta ke stolu, by spolu pojedli a popili. Nejprv jim předložila vonný chléb, sladkého medu dala okusit a do nádob jim vína nalila. Na ohništi se zatím peklo již dobytče, sluhou spěšně zabité. Šimon Petr si velmi liboval a obdivoval zručnost Martinu i jídla, jež mu na stůl nosily bělounké její ruce buclaté. I v žert se pustil, vínem rozjařen. Jan s Jakubem pak, cestou zmoženi, posilnivše se, klímat počali, a ztěží odháněli dřímotu. Jen Petr dále statně popíjel... Víno mu jazyk rozvazovalo, i jal se líčit svoje přednosti. Marta mu naslouchala s údivem. Lazar s cizincem (Mistrem zvali jej průvodci jeho,) vyšli po jídle 22 na prah stavení, kde si usedli a rozepředli spolu rozhovor. Též Marie k nim před dům přisedla. Šelestil mírný vánek větvemi a krajem táhla vůně večera... „Je pouť tvá, pane, ještě daleka?“ „Ne daleka již, také blízka ne – –“ „A jaký účel mají cesty tvé?tvé?“ „Poznávám lidi, poučuji je. Chci založiti nové království – – království bez králů a bez knížatknížat, v němž jenom láska bude královnou. Přestanou vraždy, války přestanou, zlodějů rovněž více nebude, a cizoložství navždy vymizí. Nebude hříšníků víc; přátelský svaz pojiti jen bude celý svět... O království tom sním již dlouhý čas. I na poušti jsem o něm přemýšlel, kam do samoty jsem se uchýlil, bych, nerušen světskými hovory, čas žití svého si tam rozdělil, jak vyžaduje toho účel můj. 23 Teď chodím světem bos a s holí jen. Jsem chud, jak chud je kvítek nejprostší, chuďasem zrodiv se již v Betlémě. A proto mluvím nejprv k chudým zas. Na horách káži jim o velříši, k níž základy na světě položím. V ní roven bude člověk člověku – a boháč s chuďasem si ruku podají. Bývají snem mým všichni nadšeni a já sám bych zaň život položil. Tisíce slýchají mne zástupů a z daleka se mnohdy scházejí, by řečem mojim byly přítomny. Nazývají mne bílým prorokem. Přemnozí prodávají jmění své a následují mne na cestách mých. Řeč má je sladkou mannou duším jich a sliby mé jim hudbou lahodí... Jdou za mnou, jak lid za Mojžíšem kdys, jenž v zaslíbenou zem nás dovedl. Zástupy jejich houstnou úžasně, jak by již zítra svět se změnit měl. Pak štěstí rozlije se po zemi, jak záře sluneční se rozlévá za jitra po celičkém obzoru – –“ „Mníš, Pane, že tě sen tvůj nesklame?“ 24 „Sen můj má příliš pevné základy, a touha, by se brzy vyplnil, je vštípena do srdcí většiny – Nemusím proto, myslím, litovat, že snu tomu jsem život zasvětil. Ty zástupy, jež poslouchají mne, neklamné dávají mi svědectví, že třeba v žití lidském obrody. Víc tepla, jasu, lásky třeba víc, než dnešní den člověku podává... Chci radit jim, jak dny své osladit radostí čistou mohou vespolek!“ „Pak prorokem jsi, mistře, velikým a šlechetnějším, než lze pomyslit. Sam Jáhve z říše jasných svojich hvězd žehná as dílu tvému s radostí –“ „Denně jej vzývám, k němu modlím se a ve důvěře takřka synovské den co den zdvihám oči k nebesům, by slalo zdar mým cestám veškerým.veškerým.“ „Pak úcta naše právem patří ti,“ děl Lazar vroucně, mocně dojat jsa mistrovou řečí, jeho úmysly a plány, jež byl právě nastínil. 25 Marie pak, již rovněž rozechvěl lahodný mistrův procítěný hlas, tiše se k jeho ruce sklonivši, polibek na ni vtiskla horoucí – – – A bledé hvězdy pluly tiše tmou, drobounké jejich tečky třpytily se jako zlatá zrnka zářící, a měsíc, pastýř němých jejich stád, filosof věčný, věky přeživší, si s hůry naši zemi prohlížel: zemičku malou, starou kolébku přemnohých obrovitých hloupostí... Nocí se nesla vůně stromoví, ve větvích vítr jemnou hudbou hrál, a stromystromy, stínící domovní prah příbytku Lazarova, šeptaly si tajemně cos řečí neznámou... Zamyšlen mistr hlavu naklonil a tiše zasnil se. Lazar a Marie jej nechali tak zadumaného, zatoulavšizatoulavše se sami myslemi do říše lásky, již jim vybájil. Po chvíli teprv, jakby procitl, a mrze se, že hosta ponechal 26 jen dumám jeho, nevšímaje si jej tak, jak velí hostiteli mrav, počal se Lazar mistru omlouvat. „Jsem také dojat,“ v konec doložil, „snahami tvými, proto nediv se, že ve snění se hlava sklonila. Sám v hloubi duše dávno toužím již po říši, jakou jsi nám vylíčil... A tu mne v prosté mysli zasněné se pokoušet jal nápad bláhový – –“ „Ne bláhový snad, jak se domníváš. Jen vyslov jej!“ „Vyslechnout-li jej chceš, tož povím ti jej. Přemýšlel jsem teď, zda vyplní se dávná touha má, zda najdu ještě lásku ve světě – –“ „Tys nenašel jí dosud?“ „Nenašel, ač od mlada jsem po ní prahnul již,již. Té lásky, již jsem hledal, není snad a – nebylo, si myslím k posledu. Snad jednou jenom, za stotisíc let se rodí v světě láska taková, o jaké sním, – jako pták Ohniváč za mnoho věků jednou přeletí 27 v svém zlatozářném hávu oblohou, nám pozemšťanům jenom k údivu. – – – – – – – – – – – – – Zde v Bethaně již lásky nenajdu. Tu chlípnosti jsou ženy oddány a cizoložství – Pro lesk zářných hvězd a pro krásu přírodních tajemství je zrak jich slep, pro povinnosti pak, jež opravdová láska ukládá oběma vzájem milujícím se, jsem nikdy u nich smyslu nenašel. Tak pavučiny smutku opředly mou duši, naději jež ztratila na splnění dávného svého snu. A přece nezanikla touha má tak zcela, jak by mohlo zdáti se: občas se jako jiskra probudí, když slabě dechnem v hrstku popela, bláhově schopna znovu rozhořet se – jako v jitru sladké mladosti. A v takých chvílích sobě myslívám, že přece ještě – – ještě možno je, bych opravdovou lásku nalezl. Ne lásku dravou, krvežíznivou až k hnusu, – takých v Bethaně je dost; však něžnou, dovedoucí chápati i nejmírnější duše záchvěvy, 28 – lásku, jež modrem nebes nadchne se, jež potěší se vůní stromoví a rozraduje slunce úsměvy, – lásku, jež věrnou býti dovedla by přese všecky chytré nástrahy zlých sousedů, již štěstí jinak zří, než jak já o něm sním již po léta... – – – – – – – – – – – – – A tu si častokráte myslívám, že násilím svůj osud přinutím, by dívku takou v náruč přived mi, – jež splnila by tyto touhy mé. Dosud jsem, jak dím, nenalez ji, žel, a nebude-li štěstí příznivo mi ve hledání dívky takové, zde v rodné krajině mé bethanské, do světa za ní na pout vypravím se, jak jsem se již pevně rozhodl. Však jedna pochyba mi svírá hruď: Občas si myslím, že je touha má již marna, a že všecky ženy jsou jak bethanské, jichž snésti nemohu, – jiných že v světě nelze nalézti... Teď opětně jsem o tom přemýšlel, a tu jsem rozhodl se otázat, zda tys již, mistře, někdy miloval?“ 29 „Ne, nemiloval, – nikdy, Lazare! Je žena rozkoš a já rozkoší se zřek již na počátku cesty své, již zasvětil jsem tvorbě nových krás. Kdo říši dobra touží vytvořit, život svůj rozkošemi nedláždí – –“ „A neznáš dosud bytost takovou, jež opravdové lásky schopna je? Snad nemiluje sám byl’s milován – –“ „To možno, já však po tom nepátral. Jediný znal jsem, známý ti již cíl. l mnohou něžnou ženu poznal jsem, však – láska, – ta se duše nedotkla. Než myslím přece, že je ve světě ta kouzelná a vonná květina, jež zvána láskou...“ „Věříš tedy v ni? – O mistřeÓ mistře, hleď, jsem touhou nemocen a lékaře jsem dosud nenašel... Slib aspoň ty mně, mistře předrahý, že nalezneš-li v světě dívčici, jež v studánkách svých zraků modravých by hada zrady na dně nekryla, že z cesty své mi o ní zprávu dáš, bych o její se přízeň ucházel!“ 30 „To slibuji ti... Než se s rokem rok od dnešního dne spolu sejdou zas, ženu ti přivedu povahy andělské –“ „Buď dík ti, dík – – Sám rád bych s tebou šel, jak učedníci tvoji. Prodal bych svůj dům a následoval tebe, věř mi, rád, však, hleď, mám sestry! O ty pečovat a chrániti je, jest má povinnost... K vůli nim musím zůstat v Bethaně. A tobě bude štěstí v světě blíž! Plynou ti v kouzlaplné lahodě slova se rtů a upoutávají svou vonnou hudbou, která přivábí zajisté mezi lidmi všedními též výjimečnou bytost některou s zjemnělým citem –“ „Omluv zanech teď! Své slovo dal jsem ti již, Lazare, najdu-li dívku takou, do roka že do Bethany ti ji přivedu, – a slovu dostojím – –“ * * * Zatím, co Lazar s mistrem rozmlouval, Marie tiše u nich seděla, 31 chytajíc každé jejich slovíčko, neb zájem bratrův jejím zájmem byl. V tom vešla Marta, zraky kaboníc, a domlouvat se jala Marii: „Aj, ty zde sedíš, sestro, co náš host má lůžko dosud neuchystáno. Či já mám sama všecko připravit? Ó, pohleď na ni, prosím, mistře, jen a suď, zda, jak se sluší, stará se,stará se o pohovu tvou, o osvěžení!“ Mistr se usmál. „Obě staráte se o mne pečlivě, oběma děkuji! Jen způsob váš je trochu rozdílný. Ty, Marto, o mnohé jsi pečliva, však lepší stránku sestra zvolila, starajíc se o blaho duševní – – –“ * * * Na nebi hvězdy tiše svítily, střeženy bledým srpkem měsíce. Leskla se vonná rosa na květech a mírný vánek v stromech šelestil. – – – – – – – – – – – – – 32 V síni již učedníci mistrovi usnuli tiše spánkem pokojným. Nyní i Lazar mistra provodil na lůžko v dům a sám šel ulehnout – – 33 III.
Druhého dne, když slunce rozlilo záplavu jasu z rána krajinou, a obzor šarlatově rozhořel se lemem zlatě třpytných červánků, cizinec rozloučil se s Lazarem, by vonným jitrem bral se dále zas. Učedníci se ubírali s ním, vzdavše svůj dík Martě a Marii za pohostění a za péči, již mistrovi i jim obě laskavě prokázaly s nevšední ochotou. Lazar šel hosty doprovoditi, a teskno bylo jemu, mistr že tak brzy z Bethany zas odchází, nepřijav ani jeho pozvání, 34 by aspoň den se ještě pozdržel. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Vzduchem zněl ptactva švehol jásavý, potůčky rozjařeně zurčely, a zdálo se, že horký bude den. Jakub se díval bystře po keřích a pozoroval ptáky na větvích, jich radost, zpěv jich a jich pečlivost o rodiny, jež v hnízdech kryly se. Byl od mladička ptactva milovník, rád chytal drobnou opeřenou mláď, by pohrál si s ní; neškodil jí však a pouštěl bojácné své zajatce zas na svobodu, patře s radostí, jak třepotají svými křidélky a spěchem rychlým, přímo šíleným, jak letí v náruč sladké svobodě. Dnes na tu dobu Jakub vzpomněl si, na mládí dny a jejich kratochvíl, a jakby omládl tou vzpomínkou, zas staré vášni mysl popustil a pozoroval pestrá ptáčata... Však nechytal jich už, jak v mládí svém, pestrými jenom jejich barvami dnes zraky sytil. 35 Přítel jeho Jan, jenž ze všech nejněžnější tváře byl, se loudal zase podle jezera, pozoruje, jak blíže pobřeží se lesknou stříbrem hřbety hbitých ryb. Jezero bylo klidno; – obloha naň rozestřela blankytný svůj plášť, jenž lemován byl slunce paprsky. Jen Petr přírody si nevšímal a nedbal dnešních vábných jejích krás. Mělť v hlavě dnes on jiné myšlenky. Dokud byla Bethana v dohledu, obracel se a k městu ohlížel, jak byl by synem ženy Lottovy, a čekal, síra a oheň že dštít teď s nebes budou v město ubohé. Když zmizel obraz města s obzoru, Petrova tvář se zakabonila, on pak, cos broukaje si do vousů, pospíšil dál za svými soudruhy. Jan odtrhl zrak s vodní hladiny a otázal se Petra přátelsky: „Proč jsi tak smuten? Rci, – co trudí tě?“ „Eh nic! Nic, Jene! Mám se smáti snad?“ 36 odtušil Petr; v tom však přistoupil k oběma Jakub: „Oč vedete spor?“ „Sporu zde není, milý příteli! Jen Petra jsem se tázal, proč je dnes tvář jeho zachmuřena, a on dí, že mýlím se. Prý nic jej nehněte!“ „Oč, Petře, že já lépe uhodnu, jaká je tvého žalu příčina! Nadarmo čilá Marta –“ „Dost již, dost! Nech Martu Martou a mne s pokojempokojem. Sám hleděl’s, jejích rukou ovály jak čile – –“ „Petr zamiloval se!“ Jakub se zasmál a Jan udiven teprve nyní připomněl si, jak se včera Petr snažil zábavným být před Lazarovými sestrami. A nyní stesk si v srdci odnáší. Snad duši jeho trochu zvlnila Martiných zraků žhoucí dvojice, 37 – a on se mrzí, že se rozhodl mistr již dnes odejít z Bethany. Když valný cesty kus se z domova vzdálil Lazar v mistrově průvodu a uviděl, že opět nový les šelestem vonných větví kyne jim a tiše zve je v sladkou náruč svou, znamenal, že je čas se rozloučit. Políbil tedy mistra oddaně, včerejší znovu připomněv mu slib, též s průvodčími jeho rozžehnal se přátelsky a přání vyslovil, by ve zdraví se s nimi uhlídal a pohostil je opět po roce, (pak ovšem déle všichni pobudou pod střechou jeho, kde jen do rána směl hostitelem být jim tentokrát, –) načež nastoupil cestu k domovu. Bylo mu trochu těžko u srdce... Sotvaže poznal večer přítele, z jehožto řeči správně usoudil, že chápe jeho trýzeň duševní i touhy jeho srdce horečné, přítele, s nímž by přál si rozmlouvat ne večer jediný anebo den, však stále, ve dne v noci – napořád, 38 jak s vlastní duší lze jen hovořit, – již zas jej ztrácí! Lítost mučivá se vhrnula mu rychle do duše, když ohlédl se, kousek uraziv na cestě zpáteční, a uviděl již jenom stopy čtvera šlépějí, které se v bílém prachu značily... Pak vlhké oko dlaní přejel si, krok zrychlil, – a než zlatých červánků zář políbila luhy bethanské, byl doma zas u sester předobrých. * * * Jak voda plynul od té chvíle čas. Někdy se rychle ubíhati zdál – a jindy volným tokem vlekl se. Šimonu Petrovi již zmizela dávno z mysli Martina postava i jejích lící nádech růžový s lokýtků čipernými pohyby. Ba zdálo se, že dobrý mistr sám zcela už na Lazara zapomněl. Krásami nových krajin sytil zrak a novým lidem rady udílel, rozmlouvaje se všemi přátelsky a líče jim půvaby velříše, k níž hodlal položiti základy a v níž měla být Láska královnou... 39 IV.
Míjely dni a noci míjely, sunouce se do moře věčnosti, co Lazar v společnosti sester svých toužebně na Mistra si vzpomínal, probíraje slovíčko za slůvkem z řeči proroka nové velříše, a těšil se na šťastné splnění slibu, jejž na cizinci vyloudil. V duchu si tkal již krásné obrazy blahého žití, jež mu nastane, až po boku se bude stkvíti mu bytost, kterou mu Mistr přivede. Stotožňoval ji s vidinou svých snů. Zřel kvítím posypány pěšiny, jimiž se bude bráti s chotí svou, 40 v ucho mu ptačí hymny vnikaly, jež drobných opeřenců sborové zapějí k slávě jeho nevěsty, – a zlatý déšť paprsků slunečních, jež pronikaly jasným blankytem, mnil, milenku jeho že uvítá... Na starou chůvu Lazar vzpomínal, která, když trochu z plének povyrost, na loktech svých jej často chovala, střehouc jej věru stejně pečlivě jak šedivějící své hlavy zrak. Ta mnoho znala starých pohádek o prvních dobách lidstva na zemi, kdy ještě vlastní vnuci Kainovi a Abelovi žili pospolu. Musil to tehdy divný život být! Co draků pustá země hostila a šelem dravých, divných ještěrů! Za každým stromem lidem úklady strojili podivní ti netvoři, a kde kdo bál se tlam jich jedových. Kdo v cestu se jim ale postavil, býval pak ctěn, slaven co hrdina, a požádal-li taký chrabrý jun potom o ruku děvy některé, s radostí se mu vrhla na prsa 41 co statečnému svému ochránci, po jehož boku bude bezpečně a sladce žíti v tiché rozkoši, již skytá vroucí láska manželům. Mdlý odlesk jenom Lazar zachoval v své paměti z chůvivýchchůviných pohádek, však zdálo se mu, takým hrdinou, o jakých dávné zkazky mluvily, že také on by býti dovedl. Snad dočká se, že bude jím kdys přec. Nebude bránit ovšem před draky postavu krásky svojí stepilou, – dík nebi, v krajině je bezpečno, nemáť dravá zvěř doupat v Bethansku, – leč před šelmami v lidské podobě, před krvežíznivými smilníky ochrání vílu svojí pohádky. – – Čím blíže byla doba určená, kdy měl se s mistrem setkat v Bethaně, tím Lazar úporněji držel se naděje, duši jeho sílící. Ó bylo věru slovo Mistrovo zázračnou vzpruhou v jeho životě! Nejlíp to sestry pozorovaly... Hrozivé Lazarovy záchvaty, výbuchy touhy neskojitelné, 42 jež dřív je tak znepokojovaly, zmizely téměř v roce posledním. Jen občas zamihla se obava Mariinou myslí, co nastane, Mistr-li svého slibu nesplní – – Leč zapuzovala hned Marie tu chmuru, vědouc, když se bojíme, že strachem svým lákáme zlo to jen a vzdalujem je v opak nadějí – – A pak: tak krásně Mistr mluvil k nim, jak medu proud by z úst mu řinul se. Modrého jeho oka čistý lesk zajisté nebyl slabší přísahou než sliby, Hospodinem činěné... Ó, jistě přijde slib svůj vyplnit! Tak doufaly Marta i Marie a počítaly nedočkavě čas, jenž po dnech kapal v moře věčnosti. Když pak se blížil již den osudný, tu v skrytu, se slzami v očích svých Marie přečasto se modlila a Hospodina, Boha zástupů, uprosit snažila se štkáním svým, by přál a žehnal snaze Mistrově... Věděla, s jakou přilnul důvěrou bratr její k tichému proroku... 43 V poslední době její obava však víc již nedala se tlumiti – – Co stane se, Mistr-li nepřijde? Chvěla se celá při té myšlence, zavrhovala ji, jak dovedla, leč zcela zbýti se jí nemohla... Strach před neštěstím, které možno již neviděno se vznáší nad městem, by přes práh domu v dobu příhodnou se vedralo, kdy tento nestřežen, zdusiti v hrudi její nedal se. Jak šelest křídel šedých letounů, jichž hloučky večer šerem zahrady se kmitají v korunách stromoví, tak stále cosi mírně hlučelo jí v hlavě, nedalo jí pokoje, dotěrně doléhalo na mysl a v bílé čelo vrásky vrývalo. O Lazara to byly obavy. Lazar pak doufal celou duší svou, že kýžený den štěstí nastane,nastane jemu s brzkým Mistrovým návratem, který bude počátkem převratu dosavadního jeho života, plného nudy jen a toužení. 44 Již pouze několik dní chybělo do radostného obou shledání. Den co den Lazar z domu vycházel, daleko pouštěje se v krajinu tím směrem, kterým Mistra provodil. Těšil se, že jej zase uvítá brzy pod střechou svého příbytku a s ním tentokráte i nevěstu, z dálavy již mu onen přivede. Je možno, že snad přijde o den dřív, snad o dva, o tři dny se vypraví spíše, než dojde lhůty slední den. Lazar nechtěl zůstavit v rozpacích své sestry, kdyby Mistr uspíšil, jak přál si, chvíli svého návratu, i požádal je, aby přípravy vše předem byly chutě konány k řádnému uvítání Mistrovu i učeníků jeho veškerých. Leč zdálo se, že Mistr nespěchá. Nebo snad zapomělzapomněl již na svůj slib? Či splniti jej je mu nemožno? Kéž dal by aspoň zprávu o sobě! Neklidem nejistoty rozechvěn, zmítán horečným spěchem člověka, 45 jenž čeká buďto ránu smrtící neb radost zvěstující ratolest, pospíchal Lazar z rána onoho dne, který měl mu dáti odpověď na otázku, zda může v žití svém být ještě šťasten, – časně po cestě, kterou odešel Mistr z Bethany. Celou noc před tím ztrávil beze snu, ba nejen jednu, celičký již řad posledních nocí proděl na loži, aniž by oka zavřel na chvíli a klidu popřál hlavě týrané palčivým horké krve klokotem. Což kdyby v noci Mistr zaklepal na Lazarova domu veřeje? Kdo by pak pospíšil mu otevřít? Zda jemný tlukot ruky Mistrovy by vyburcoval sestry ze spánku? Zajisté lépe, sám když bude bdít... ...Bděl nadarmo, neb Mistr nepřišel ni v noci temné ani ve dne pak. Co brání mu? Kde se tak pozdržel? Vysílen trýzní útrap duševních, jež skorem krev mu z těla střebaly, vlekl se Lazar Mistru naproti. Když první pták v zahradě zatíkal 46 a noční mlhy řídnout počaly, nemohl vydržeti na lůžku. Venku se zvolna rozednívalo. Bělavé páry vzhůru stoupaly, rosa se rozvoněla na květech a stříbrný terč slunce zářící vycházel, kouzlem jitra obetkán. Lazar spěl dále ku předu a dál, nemysle téměř na nic jiného než na Mistra a daný mu jím slib. Doufal, že cestou jistě potká jej... Bylo mu jako junu v pohádce staré, kterou od chůvy slýchával, jak junu, který letěl přes moře, daleké, široké a bouřlivé, na hřbetě velikána ptačího, drže se pevně pěstmi rukou svých ptáka, třepajícího křídloma, aby jej tento cestou nestřásl dolů, do mořských hlubin bezedných. Až únavnou pláň mořskou přeletí a stane smaragdovém na břehu, pak po nevlídné pouti zajásá... Též Lazarovi bylo podobně. Po celý rok přes moře nejistot se držel křídel svojí naděje, 47 jež v hlubinu mu klesnout nedala. Jak dlouho má však ještě putovat, než uvítá břeh spasné jistoty? Co takto Lazar v duchu rozjímal, lesk slunce ve blankytu zmohutněl, žár jeho sesílil se pozvolna a kraj zalilo vedro polední. Teď teprv poznal chodec znavený, jak daleko se pustil v cestě své – – Již dávno přešel mimo jezero, před nímž se s nocležníky rozloučil před rokem, když je vyprovodit byl, leč nikde neviděl, byť maličké jen, známky blížících se poutníků. „Kde jsou? Vždyť dnes se lhůta končí přec!“ bolestně se mu z hrdla vydralo, když vysílen a hladov musil se zpět s námahou vrátit do Bethany. Je tedy konec? Byl by mistr lhal? Ó krutý lose duší raněných touhou po lásce jemných bytostí, – lze přečkat ještě také zklamání? Lze dále toužit, dále klamat se a trýznit srdce dost již zbodané ostrými trny cesty životní? 48 Vždyť také žití zvolným zmíráním je pouze, v němž se duše třepotá jak motýl, nabodnutý na osten! Motýl chce vzlétnout, křídly zazářit, z bohatých světa potěšit se krás, leč ostrý osten v hrudi vězící jej poutá k vadnoucímu křovisku. – – – – – – – – – – – – – I Lazarova duše trpěla jak útlý, probodený motýlek – – Co platna touha letět, zatančit v jásavém tempu čisté radosti, když v hrudi vězí rána hluboká, tak hluboká, že ztěží zacelit se podaří ji kdy již v životě? Když navrátil se Lazar k sestrám svým, obě se vzhledu jeho zhrozily. Byl zprvu bled a sláb... Pak horečně se rozpálilo čelo znavené a oči zaleskly se chorobně, až maně dobrým sestrám zdálo se, že anděl smrti, krutý Asmaveth, to znak svůj vtiskl v jeho obličej... V těžkou pak Lazar nemoc upadl. 49 Co nocí probdít Marta musila u lůžka jeho, a co Marie se naronila v době oné slz! Jak bratra v srdci líto bylo jí, když, blouzně, mluvil v noci z horečky a mnil, že s nevěstou svou promlouvá, kterou mu z dálky Mistr přivedl! 50 V.
Když bratr probíral se z nemoci, připadalo sestrám Lazarovým, že uzdravil se téměř zázrakem. Vždyť tak byl bled a tak byl vysílen, že předem jej již oplakávaly, tušíce jeho chvílíchvíli poslední. A přece, ač se Lazar uzdravil, klid odstěhoval se ze statečku a usídlil se tam kvil tutlaný. Martě jak vše by z ruky padalo, nevrle procházela příbytkem, jediný úsměv nezjasnil jí tvář a dřívější vše její veselost byla ta tam. Stejně i Marii bylo po uzdravení bratrově. 51 Žal jeho přece jejím žalem byl! Zlá její předtucha se splnila! Cítila, kterak asi strašlivě trpí brat po přestálém sklamání. Jak bludný stín se vlekl po domě, více než člověku jsa podoben duchu, vzbuzenému ze záhrobí... Tichounkým krokem chodil zahradou, zadumán, zasněn. – Lítost svírala citlivá srdce sester předobrých.předobrých, když viděly jej tak se trápiti. Od chvíle, kdy směl s lůžka povstati, Lazar více o Mistru nemluvil. Ni slůvkem slibu jeho nedotkl se v rozmluvě se svými sestrami, ba snažil se, tvářit se před nimi, jak na všecko by již byl zapomněl. A ony, ač mu četly na očích, že žalem svým se stále obírá, a dojem sklamání že neprchne tak snadno z jeho duše citlivé, též na Mistra mu nevzpomínaly... Ó, trpěl Lazar víc, než tušily! Marie záhy přesvědčila se, že bol mu vězí v srdci trvale, 52 že stále v hloubi duše těší se a klame ještě sladkou možností Mistrova zpožděného příchodu. Často, kdy mnil, že zcela neviděn je sestrami, Lazar vystupoval na plochou střechu svého obydlí a v dálku hleděl, přepínaje zrak patřením v ostré světlo sluneční. Leč nadarmo tak celé hodiny vystál, doufaje, že můž’ přivábit snad z dálky mistra silou zraků svých. Spíše tím ránu svoji rozjitřil, vida, jak město duší nečistých se pod ním v šíř i v déli rozkládá, a slyše posupný smích hurisek, ovládajících celou Bethanu svých bílých zubů leskem omamným a vlnou svojich ňader osmahlých. Když vilný smích mu k uchu zalétal, nesa se z místa blízkých orgií, v těch chvílích trpěl Lazar nejvíce, cítě mocné, bahnité nárazy jednotvárného toho proudění, jež neslo se celičkou osadou... Sem uvésti chtěl ženu lepější, ženu, jež duši svou by nořila 53 společně s jeho duší v opojnou a měnivou v svých sterých půvabech hru krásných vln životních peřejí... * * * Kdys opustily sestry Lazara, odebravše se na několik dní na návštěvu k vzdáleným příbuzným, na něž po dlouhé době zasmálo se slunko štěstí v drobné podobě malého, růžového synáčka, jenž k nevystižitelné radosti se narodil jim. Marta raději by u Lazara byla zůstala, leč on sám důtklivě jí domlouval, by nekazila radost přátelům a vydala se spolu s Marií potěšení nad prvorozencem projevit jim a pohodovati, jak příbuzným starý zvyk ukládá. Poslechla tedy Marta Lazara, postaravši se předem o všecko, co zdálo se jí býti žádoucno, by bratr v jejich nepřítomnosti nestrádal, a pak spolu se sestrou vypravila se z rána z Bethany – – 54 Jedině starý, věrný služebník zbyl v domě k Lazarově obsluze; slul Joab a znal téměř od plenek jak obě sestry tak i Lazara, neb sloužíval již jejich rodičům. Když od odchodu Marty s Marií uplynul den, Lazar si zavolal Joaba v ústraní své zahrady a tichým hlasem, mírně prochvěným lítosti trpké náhlým návalem, nejprve položil mu otázku: „Rci, miluješ mne, starý Joabe?“ Sluhovi z očí slzy vyhrkly. „Zda miluji? Ty, pane, se mne ptáš? Ó mluv, co mám ti k vůli učinit! Věř, skočil bych pro tebe do ohně, se smečkou lvů bych v zápas pustil se, do dravých vln bych vrh se s radostí, kdyby se o tvé žití jednalo. A kdyby bylo dnů tvých na mále, a rabi učený mi vyjevil, že žití tvého nit tím prodloužím, žíly vlastních rukou bych otevřel a rudé krve dal ti napíti.“ – 55 „Dost, Joabe! Věřím ti do slova, leč o cos jiného chci požádat tě dnes!“ „Jen promluv, poruč, pane můj!“ „Tam pohleď, Joabe! Prázdný hrob vytesán v skalnatý bok tu naší zahrady. Víš, pro koho jsem hrob ten připravil?“ „Vím, pro sebe žeže, panepane, chystáš jej! Však nač dnes taký hovor zavádíš! Dost času na ty věci pomýšlet; ty vesel buď a těš se ze zdraví!“ Ne„Ne, Joabe! Tys prostý, dobrý muž a já mám v úctě tvoje šediny, však mnohý žal můj přece utajen zůstane povždy tvému rozumu... Ty pravil’s tedy, že mne miluješ –“ „MilujiMiluji, pane!“ „Nuže, přesvědč mne! Zde kámen! Posaď se a vyslechni mé přání. Víš, že sestry odešly; příhodná tudíž doba nastala 56 ku provedení mého úmyslu. Jsem dlouho, Joabe, již nemocen a nemoc mojí nikdo nezhojí, neb hlodá mysl mou i tělo mé, jak stero červů by se najednou do obého mně bylo zahryzlo – Trpím tím strašně. Nenalézám slov, bych vylíčil ti hrozné bolesti, jež musím snášet –“ „Dobrý pane můj!“ „Sám, pouze s tebou kdybych tady byl, snad přivykl bych zlému údělu, však se sestrami musím v domě žít. Vím, obě o mé zdraví pečují a těžká chmura v mysl ulehla jim, když jsem stonal. Hořce plakaly. ...Dnes myslí, že se pozdravuji zaszas. Ó, jak jim vyvrátit mám tento blud? Jak předem připravit je na hoře, jež čeká na jich srdce předobrá, jak říci jim jen, že se nedočkám nového jara již, že vydechnu v nemnoha dnech naposled... naposled! – – – – – – – – – – – – – Víš, Joabe, jak mám své sestry rád! 57 Bol vlastní snesu, ale jejich bol mi choré srdce drásá dvojnásob. Je možno opustit je, odejít? Ach, věř, je krutým zápas tělesné schrány se srdce přáním, – marný však. Je nemožno vzepřít se osudu. Leč, mám-li, Joabe, již zemříti, po jednom toužím: sester svojich pláč slyšeti nechci. V chvíli poslední, kdy s Hospodinem bude rozmlouvat má duše, chtěl bych usnout v poklidu; zdá se mi to však zhola nemožno, a proto jsem si pevně umínil, že dříve řetěz muk svých rozetnu... Zemru již dnes – –“ „Ty šílíš, pane můj!“ „Nešílím. – Vše jsem dobře uvážil. Hleď, v tomto šperku, jehož zlatý lesk tak často velebila ústa tvá, prudký jed skrývám –“ „Chceš se otrávit! O LazareÓ Lazare, nečiň tak, – prosím tě! Při památce své mrtvé mateře přísahej, že –“ 58 „Utiš se, Joabe! Smrt není zlem. Je odpoutáním jen ducha z pout hmoty –“ „Stokrát, stokrát žel, že Marie a Marta odešly!“ „Osuš své oko, – vzmuž se přece! Slyš! před chvílí věrnost jsi mi přísahal... Je vše tak snadné – – Rubáš vyhledám, obleku jej a vejdu do hrobu. Ty po svahu zahradní pěšiny pak připravený balvan přivalíš a přitiskneš jej těsně ke hrobu... Hrob mlčet bude, – a jak zaduní kámen o dutou skálu nárazem, věz, že jsem mrtev –“ „Raděj zemru sám, než také chvíle měl bych vědkemsvědkem být. Ó, čeho jsem se dočkal v starobě!“ „Nemiluješ mne tedy, Joabe?“ „Ó právě protože tě miluji – –“ „Hrob nepromluví a ty příkladu jeho snad následovat dovedeš – – 59 Až sestry navrátí se od přátel, řekneš jim pravdu, žes mne pochoval... Povíš, že pad jsem náhle vysílen na zahradě a duši vypustil – Prosím tě o to, – slyšíš, Joabe? Zkrátíš tím pouze moje trápení –“ „Co tomu ale řekne Marie?Marie?“ „Uvykne také. Trochu zakvílí s Martou u hrobu, dobu nějakou denně v zahradě bude prolévat své slzy, ale lékař všemocný – čas – i tu těžkou ránu zacelí. Ty budeš rádcem jejich, Joabe, a ochráncem celého statečku... Věř, jenom dobro mně tím prokážeš, když nynější mou prosbu vyplníš!“ Co stálo Joaba as bolesti a mučivého nitra zápasu, než rozhodl se pánu vyhovět! * * * Večer, když luny srpek magicky ozářil modrým světlem Bethanu a mlhy v zahradu se vploužily, u vchodu hrobu balvan zaduněl... 60 Úder jeho posměšným ohlasem, jenž ostřím svým až v kostech zamrazil, se vrátil a pak v tichu zanikl... Stařičký Joab chvíli naslouchal, leč neznamenaje ni šramotu v zavřeném hrobě, dal se na útěk do širých polí, v luka zrosená, a do studené trávy vrhnuv se, štkal hlasně, rva si rukou vrásčitou s kmetské své hlavy sporé šediny – – 61 VI.
Uprostřed úrodného Samaří, nedaleko městečka Sicharu ze studnice praotce Jakoba vážila vodu krásná dívčice. Kraj hýřil stříbrnými úsměvy, jež posílalo slunce v kotlinu. Bohaté moře klasů, honosíc se chlubně zlatem zrn svých, vlnilo se tiše melodickým ševelem. Nebeská báň se sytě modrala, zdvihajíc nedozírně vysoko svou klenbu, pod níž ptačí šveholy se mísily v zurkot řek kvapících. Zrající fíky větve listnaté 62 rozpínaly, zvouce tak poutníka, by odpočinul pod jich korunou. Na sklonu pohoří dozrávaly,dozrávaly trpkého vína hrozny obrovské, a zlatých růží plané skupiny bujně se rozpínaly. Cikády zpívaly monotonně v obilí – A z dálky, jakby ve prach stříbrný byl dříví jejich někdo rozdrolil, nesla se vůně kmenů cedrových... Po vybělené žárem stezičce se kdosi se stráně bral v údolí. Mistr to v učeníků průvodu se blížil k studni. Pestrý jejich šat záhy vzbudil pozornost dívčinu. Vytáhla proto okov ze studně a rychle na zem postavivši jej, vyhoupla se na zděnou ohradu, jež studni vroubila, by neušlo jí nic z hloučku znavených cizinců. I uzřela, že zastavili se pod starých fíků stinnou skupinou – a natrhavše plodů, ulehli do vlnící se trávy chladivé... Jen jeden, k ostatním cos promluviv, pokročil blíže k děvě zvědavé – 63 „Ach!“ zašeptla, když shlédla jeho tvář, tak tklivě čistou, mírně pobledlou, však krásnou, jaké ještě nezřela. Jak rychle snivý oka jeho lesk si vřelé její lásky vydobyl! Jen pohled stačil, by se rozpoutal v ohnivém srdci jejím vodopád polibků, stisků, vášní tušených – Vypiala obnažené poprsí a zachřestila šperkem zvonivým, zvedajíc ruku ladným pohybem, by srovnala si vlasů bohaté proudy, jež rozbíhaly nestejně se po bílé jí šíji, lesknouce se barvou hlazeného ebene. Ó, jak se svůdně při tom zachvěly pupence jejích ňader růžových! Jak zaleskla se zubů zdravá běl! A v oku, zvyklém vášně hovoru, roznítila se jiskra ohnivá, co znamení sladkého požáru, který se vnitruv nitru kvapně probouzel. U studně byly čtyři kameny, jež jednak za sedadla sloužily, jednak pak za opěry okovů, 64 v nichznichž nosila se voda do města. Když došel Mistr k studni, usedl na jeden z nich a hlasem lahodným poprosil dívku, by mu nabrala v svůj okov trochu vody. Kráska se na něho pousmála koketně a vnořivši nádobu do studně, nabrala vody, načež podala ji hbitě poutníku. Když napil se a poděkoval slovy prostými, mávla jen rukou: „Více nepřeješ si ode mne?“ „Nic více!“ „Jsi tak mlád,“ v tom svůdný úsměv tvář jí přeletěl, „a když mne vidíš tu tak samotnu, nic krev tvou nevzněcuje?“ Čekala, co na nepřímou výzvu odpoví. Mistr však mlčel. „Nelíbím se ti?“ poněkud podrážděně zvolala a než dořekla slůvko poslední, šat spad jí s boků, v trávě zašustil, a bílé dívčí tělo nádherné se v celé kráse svojí nahosti 65 zjevilo klidným zrakům poutníka. Čarovná štíhlých boků linie, perleťový lesk ňader zvlněných – zastínit nedovedly klína číš, jež přímo zvala k sladké rozkoši. „Já hodů lásky hledat nepřišel! Dost užila’s jich. Nessál jediný muž rtů tvých vláhu, netisk boků tvých. Pět mělas jich. Chceš ještě šestého polapit v sítě vnad svých vražedných?“ Hlas Mistrův chvěl se mírnou výčitkou. Kráska zvedla své roucho se země a přehodila si je přes rámě. Svit jisker v jejích očích stlumil se. „Ty víš, že měla jsem pět milenců? Ó rci, kdož jsi? Znáš mne? Kdo pověděl tobě tajemství mého života? Či sám’s je prohléd? – Pak jsi prorokem a prokleješ mne, že jsem, nehodná, se nabízela ti tak nestoudně – Nuž, chyť mne za šat, zavlec do města a vel, by hrubý dav bral kamení a utloukl veřejnou nevěstku! – – – – – – – – – – – – – Jakže, ty mlčíš? – kámenKámen nezvedáš?“ 66 Vrhla se v trávu k nohám MistrovýmMistrovým: „Tys vskutku prorok! Slyš, ó pane můj! Je laskava tak tvého oka zář, jsi jistě moudrý – nuž rci mi jen, čím smazat mohu hříchy bludných chvil, čím napravit je? Chci ti vyjevit celý svůj život, všecky poklesky – – Mnoho jsem hřešila, leč žití mé bylo jen velkou touhou po lásce. Když v mužů náruč jsem se vrhala a noci v cizím loži trávila, přec štěstí v mojí duši nebylo – Zhnusena od jednoho k druhému jsem prchala, než všude tentýž hnus mou touhu třísnil – a tak k posledu jsem v lásku věřit zcela přestala. Ti muži, jimž jsem otvírala klín, nedovedli svou lásku stupňovat, měnit ji, krášlit, stále zjemňovat, aby se jako duha pestřila – Láska jich bez jasu a bez barev mne nudila a odpor bezmezný jen budila v mé duši lačnící – – Stále jsem hledala, však nadarmo. Jen býčí šíj a údy kosmaté byly v zápase lásky zbraněmi 67 mých milenců. Kde něhu hledat mám? Kde miláček, jenž nardou opojen, jíž černé vlasy svoje napouštím, by, spočina mi v tichu na ňadrech, věčné lásky mi píseň zazpíval a šeptal slova sladká, těšící, jichž sliby chtěl by změnit ve skutek? Kde muž, který by zraky své si přál doplnit kouzlem zraků ženiných, by s více stran se mohl diviti života kráse, světa půvabům? Kde muž, jenž ženskou stojí o něhu a nejen tělu – duši věnovat se její nepokládá za hlupství? Ó, nediv se, že proto tělo své jsem nyní obnažila před tebou, toužíc tvou hlavu k ňadrům přivinout! Dosud jsem pětkráte se sklamala v mužích, s nimiž jsem lože sdílela – však touha – dále hledat, třeba by novými krvácelo ranami mé srdce, v duši ještě neshasla – – Ta hoří dál, jak trpká sklamání by olejem žár její sílila. Tvé oči jiné jsou, než milenci mívali moji. Cosi praví mi, 68 že dovedl bysi mne povznésti z rmutného prachu, v nějž jsem zabředla. Slyš, miluji tě! – Co mi odpovíš? – Ty mlčíš? – Chci jít za tebou jak pes, chci být tvou otrokyní. Smiluj se!“ „Vstaň – nelkej!“ Mistr vlídně pokynul zpovídající se mu hříšnici. „Ó, pane, vysvoboď mne! Dovol, bych jít s tebou směla. Vím již, vím, kdo jsi! Tys onen prorok, o němž v Sicharu jsem slyšela, že hojí nemocné světlem svých očí, ruky dotekem. Kupci, již poznali tě na cestách, mluvili v městě o tvém umění. Kážeš prý zástupům a radíš jim, co činit mají, světa celého by mohutný hlas jasně rozzvučel se v svaté lásky hymně jediné. Zda odpustíš mi řadu hříchů mých a dovolíš, bych aspoň z povzdálí směla se bráti za tvým zástupem?“ „Tvé hříchy smazány jsou láskou tvou. Kdo mnoho toužil, mnoho miloval, je jistě dobrý v hloubi duše své: proto mu lehko mnoho odpustit. 69 Tys, tělem hřešíc, povznést chtěla se a po lepší jsi lásce toužila. Kdo milovat chce, často zabloudí... Teď jinak žij! Sám nesmím milovat pro rozkoš ženu. Rádcem přátelským ti budu jen; mám ale přítele, jenž mohl by stát se tvým milencem: Lazar se jmenuje a miluje dech květin, slunce žár, zpěv pramenů, jež, plny vůně lesních pryskyřic, se derou krajem. Žije v Bethaně a touží – stejně jak ty – po lásce, která by ze dne na den podobu svou měnila, netratíc v podstatě na něze své... Když rozloučil jsem se s ním před rokem, musil jsem přislíbit, najdu-li někde v světě dívčici, jež v studánce svých zraků hlubokých by hada zrady na dně nekryla, že za nevěstu mu ji přivedu. Nuž, chováš-li upřímný úmysl jen cestou ctnosti brát se životem a nemnožit řad starých poklesků, podej mi ruku, abych vložil ji v pravici Lazarovu. Uvítá týž přátelsky, koho mu přivedu, 70 však na tobě pak bude dokázat, žes hodna, stát se jeho manželkou!“ * * * Toho dne přespal Mistr v Sicharu, kde dům svůj měla krásná hříšnice, jež nocleh poskytla i průvodčím, kteří s ním putovali po světě. Nazítří dům svůj kráska prodala i vinici, ve stínu jejíchž rév přemnoho vášnivých chvil prožila v objetí někdejších svých milenců. Potom se připojila k zástupu, jenž ze Samaří Mistra provázel. Několik set šlo mužů s prorokem ze bran zdí sicharských, by optali se po cestě jej, co jim činit jest, by splnila se jeho proroctví. A mistr cestou s nimi rozmlouval a v parabollách rady dával jim. Mnozí se vrátili zas v sídla svá, ač těžce jen se s mistrem loučili. Jen malý hlouček věrně vytrval a v hloučku tom též kráska sicharská. * * * Byl krásný den. Obloha smála se v zelené luhy jasným blankytem 71 a skřivan jásal trillky zpěvnými, když zastavil se Mistr na hoře, která se vypínala nad krajem, a ukázal za dálné jezero řka: „Za ním rozkládá se Bethana!“ 72 VII.
Když Lazar v temné kobce hrobové, zavřené těsně, jak chtěl, balvanem, osaměl, přítiskpřitisk hlavu na stěnu a zaplakal... Ni malý paprslek nevnikal světla v jeho vězení a všechny krásné zvuky života: zpěv ptačí, ševel květin, zurčení pramenů říčních, šepot stromoví – pro něho od té chvíle umřely; jen chlad a temno v náruč děsivou jej pojaly. Když pak se vyplakal a zdálo se mu, víc že nemá slz, pozvedl Lazar ke rtům pravici, na níž měl zlatý prsten, ve kterém 73 dutina malá byla a v ní jed. Však, sotvaže přitiskl chladný kov na ústa, rozpálená horečkou, hned zas jej vzdálil, hrůzou zachvěl se a, jakby pozbyl síly dřívější ku provedení svého úmyslu a zavrhl svůj nápad šílený, seč dech mu stačil, jal se křičeti. „Joabe starý, dobrý Joabe, ach – pomoz, pomoz rychle! Nechci mřít! Slyšíš mne?“ Ticho... „Slyšíš, Joabe?“ Zas ticho mrtvé... „Což mne neslyšíš.neslyšíš, či nechceš slyšet? Promluv, prosím tě! ...Ty mlčíš?“ Zas jen ticho hrobové... „Ó, Hospodine, bože zástupů, rci, musím mřít již? Co jsem zavinil, čím zhřešil jsem – komu jsem ublížil, že tak mne tresceš?!“ ZádnáŽádná odpověď – – Jen vítr venku mocně zaskučel a hvízdal, ječel hlasem příšerným, 74 odporným jako je řev hyeny, vyjící v noci v skalách na poušti, a nebe vrstvou mraků zčernalo. Sten větru téměř kostmi pronikal, kvil jeho zahnal stáda pod střechy, leč Lazar slyšel pouze matný zvuk, jen šepot tichý z všeho lomozu. Když vichr rozběsnil se ještě víc, tu rudý blesk se kmitl oblohou, jak plamenný meč rozťal mraků plášť, a v zápětí se země zachvěla. Hromový rachot zazněl krajinou. Bouř vzmáhala se, rostla víc a víc, blesky se na obloze střídaly a vítr kvílel, – smál se, – tancoval. Teď teprv Lazar v hrobě znamenal, že venku řádí bouře zběsilá,zběsilá. Přestal již volat sluhu Joaba. „Je marno vše! Sotva mne uslyší!“ A znovu jal se na smrt mysliti. „Čím život mi? Jen trýzní bezmeznou, břemenem krutým, poutí bezcílnou... Ni jediný mi úsměv milostný, čistý jak ranní rosy perlička, dní nudných šedou řadu nesladí... 75 Zde líp mi bude! – Proč však krutý strach mne jímá zas? Co ještě zdržuje mne? – Mistr to či Marta s Marií? Což bludná naděj znovu probouzí se v hloubi duše mojí bláhové? Ach, ano – ano – marno zapírat – – Kéž mohl bych tak lehce zemříti, jak zprvu mnil jsem!“ Bouře utichla a šero večerní se rozlilo krajem i Lazarovou zahradou. Hladov a zemdlen Lazar ulehl na chladný kámen dlažby hrobové. Neusnul dlouho. Hlavou třeštící se honily mu v divém zápolu myšlénky, plné nové naděje, že Mistr přece ještě navštíví jej, neboť naprosto je nemožno, by zcela na svůj slib byl zapomněl. Co na tom, zpozdí-li se o pár dní? Kdo ví, proč svoji lhůtu promeškal? Ó, jistě vzejde brzy, brzy již v té věci světlo pravé, neklamné! A zmožen hladem, křikem vysílen, jímž prve přivolat chtěl Joaba, 76 a zemdlen dusným vzduchem, vládnoucím v uzounkých čtyřech stěnách hrobových, kles’ Lazar na zem, hlavu položil na dlažbu studenou a usnul tak. * * * Když z jitra procit, v hlavě ucítil palčivou bolest, dýchat nemohl, a v celém těle kruté mrazení se rozmohlo mu. Ztěží vzpomněl si, kde nalézá se. S hrůzou poznával, že dal se v hrobě pohřbít za živa, – a znovu, co mu hrdlo stačilo, a pokud snesla prsa churavá, se křičet jal: „Joabe! Joabe!“ Však Joab kdesi v lesích toulal se, nemoha v domě klidu nalézti, a pána neslyšel. „Joabe, Joabe!“ znovu a znovu Lazar volal jej, však marně... Pouze dutá ozvěna, či spíš pitvorný pazvuk jakýsi, o vlhkou stěnu v půli zlomený, pošklebně smál se jeho námaze. „Ó hrůza! Hrůza! On mne neslyší!“ A Lazar vztáhl ruce ku hlavě a rval si vlasy v pláči šíleném. 77 Pak ze vší síly tělem opřel se o balvan, jímž vchod Joab uzavřel, však marně, kámen se ni nepohnul, a když pak znovu Lazar snažil se jej odvalit, by z hrobu vyvázl, a nezdarem svým všecek zoufalý kles na zem, zdolán krutou námahou, svou hlavou o zeď prudce narazil a v téže chvíli pozbyl vědomí... 78 VIII.
Když Marie a Marta uzřely tvář známou v hloučku cizích poutníků, popošly s pláčem příchozím těm vstříc a na kolena klesly před Mistrem, promluvit nemohouce. Lkaly jen a zarudlýma od slz očima vzhlížely k bledé tváři Mistrově, v níž údiv zračil se, neb znamenal výčitku tichou v jejich zracích tedteď. „Proč pláčete? Vstaňte! Kde bratr váš? Kde Lazar je? – Vedu mu nevěstu!“ „Ó žel, žel, že jsi dříve nepřišel! Lazar je mrtev –“ „Jakže? Mrtev jest? – Ne, ne! Toť nemožno?! Ne, nevěřím!“ 79 „Je vskutku mrtev. Dlouho těšil se, že vyhledáš mu v světě nevěstu, a toužil po tobě – – Jak pachole, jež od příbuzných dar má slíbený, den po dni nedočkavě počítal, a radoval se z jejich úbytku. V čas poslední pak lhůty určené, v níž slíbil jsi mu dáti odpověď, žije-li někde děva taková, o jaké snil on, téměř šíleně se vžil v utkvělý blud své naděje a čekal na tě... Skoro zdětinštěl v své důvěře – –, sám s sebou hovořil, namlouvaje si, že jej nezklameš!“ „A já jsem zklamal jej. Však nerad, věř mi, dobrá Marto – – Snadným úkolem nebylo, co jsem jemu přislíbil – – Jdi, Marto, od jezera k jezeru, od hory k hoře, projdi na sta měst i drobných osad, samot odlehlých, – je všude život týž – a vášní boj též všude tentýž zuří... Úsměv žen má ve všech krajích stejně zrádný lesk a v duších jejich stejné touhy jsou. Rci, kde jsem hledati měl výjimku? – – – – – – – – – – – – – 80 Teď našel jsem ji, pozdě ale, žel!“ – A Mistr dojat, sám se rozplakal... Když utišil se, sester tázal se: „Kdy zemřel Lazar a kdy pohřben byl?“ V Martiny zraky slzy vhrkly zas. „Tři dni již tomu. Doma nebyly jsme s Marií. Na slavnost odešly jsme k příbuzným, jimž syn se narodil, a když jsme vracely se, sluha náš na cestě potkal nás a ve slzách nám vyprávěl, co doma stalo se. Když nejméně prý Joab nadál se, vykřikl bratr, oči vyvalil, a než mu onen mohl přispěti, upadl na zem – a víc nepovstal. Když do dlaní svých jeho hlavu vzal pak Joab, byl prý Lazar mrtev již... Tak duši vydechl! – To v zahradě se přihodilo... Joab ohromen neštěstím náhlým, s pláčem pobíhal po zahradě a hlasně litoval, že právě když jsme z domu vzdáleny, Smrt krutá Lazara v hrob sklátila... Když poznal, nic že nelze odčinit, k slednímu odpočinku připravil 81 pánovo tělo. Chtěl prý posečkat, až vrátíme se, s pohřbem bratrovým, však hrozné vedro zhoubně, zdálo se, že řáditi by mohlo s mrtvolou, tož Joab raděj pohřeb uspíšil, ač s těžkým srdcem, v duchu lituje prý, že ani nám, sestrám, nebude lze, s tělem bratrovým se rozloučit. Jak zvykem v našem kraji, uložil do hrobu, který sám si upravil již za živa náš bratr, Lazara. Pohřbil jej v tichu, načež přivalil po svahu balvan k hrobu pánovu, a poslední tu službu prokázav mu, dlouho ještě kropil slzami ten kámen studený – – Tak vyprávěl nám Joab stařičký, vyšed nám naproti, když od příbuzných jsme se vracely, by smutnou oznámil nám novinu... – Co dodat zbývá? – Jakby podťaty, jsme skácely se v bílý cesty prach a lkaly, lkaly svého pro bratra, a když jsme ztěží sil zas nabyly, a dobelhaly se do Bethany, noc probděly jsme celou v zahradě, želíce, že jsme bratra poslechly 82 a vypravily se k svým příbuzným. Vždyť, nebýti našeho odchodu, snad živ by dosud mezi námi dlel!“ „Ó, proč jsi dříve, Mistře, nepřišel!“ Marie v sestřin výklad zaštkala. „Sám želím toho trpce,“ Mistr děl. „Kde je však Joab, by mně pověděl, zda vzpomněl na mne Lazar před smrtí? Snad zanechal mi nějaký přec vzkaz?“ „Joab se s naším domem rozloučil. Řekl nám, že by se zde usoužil, neb tíha podivná prý na prsa mu ulehla od smrti pánovy a děsí jej – – Tak osiřely jsme! Však – vejdi, prosím, pane, do domu; – jsme ještě v zármutku svém zmateny tak, že jsme dosud opomněly tě dál pozvati,... nuž, prosím, promiň nám! Chcem nyní napraviti chybu svou –“ „Ne, dříve, nežli vstoupím do domu, hrob přítelův mně, prosím, ukažte!“ „Když přeješ si tak, pane, poslechnem!“ A sestry vedly Mistra v zahradu, 83 kde v malé kotlině byl vytesán ve skálu hrob, zavřený balvanem – – Mistrovy zraky zvlhly pohnutím a slza skanula mu po líci... „Můj dobrý Lazare, proč sudba zlá tvé štěstí překazila záludně? Ó, proč mi s hůry přáno nebylo, bych radost způsobil ti, příteli? Teď ze snů svých sníš již ten poslední... Kdo dřívější sny tvé však ocení? Kdo posoudí, jaký měl stesk tvůj vliv i všechny nesplněné touhy tvé na předčasný tvůj skon? Kdo vznešenost tvých snah dovede řádně posoudit? Snad nikdo již...“ A znovu zaplakal. Za Mistrem tiše vešel v zahradu též zástup jeho učedlníků i s kráskou sicharskou ve středu svém. Ti vidouce, že Mistr truchliv je, též sesmutněli. Mnozí nemohli se pláče zdržeti, když viděli, že pláče i jich milý učitel, a hořekovali upřímně s ním, ač zplna nechápali jeho žal – a tušili jen, smutná příhoda že slzy z očí vylákala mu. 84 Když pak se aspoň trochu utišil a, maličko se ku svým obrátiv, někdejší spatřil Mistr hříšnici, (teď dojatou vší tím, co slyšela,) jež až ze Samaří šla v Bethanu, že ženicha zde najde, doufajíc, jak slíbil jí, – cos prudce zachvělo mu znovu nitrem. Ruku položil na chladný balvan, jenž hrob zavíral, a hlasem velkým, bolem prodchnutýmprodchnutým, jak mrtvého by probuditi chtěl ze spánku posledního, zavolal: „Slyš, nevěstu ti vedu, Lazare! Jdu slib svůj splnit, pozdě sice, žel, však přece jdu – – Ó, vzbuď se, slůvkem jen, rci, že mi odpouštíš mé zmeškání!“ A sotvaže ta slova dořekl, děs velký učedníky zachvátil a mnozí z nich prchli ze zahrady, a ti, kdož (strachem náhlým sklíčeni) poklesli na zem, nemohouce se leknutím hnouti, zraky valili a s úzkostí patřili na balvan, za nímž se – zaúpění ozvalo... 85 Někteří pak tvrdili určitě, že kámen pohnul se – – A Marie, zmatena, klekla, nohy objala Mistrovi rychle, v pláči volajíc: „Je Lazar živ! Tys, pane, vzkřísil jejjej! To jeho hlas ozval se ve hrobě!hrobě!“ V tom někteří z Mistrova průvodu již chopili se pák a nástrojů, by společně pohnuli balvanem – – I ustoupily ženy zděšené, a do hrobu vchod objevílobjevil se všem teď otevřený – – Děsno popatřit! Ze středu hrobu – Lazar na ně zřel – „Toť čáry! – Kouzla! – Vzkřísil mrtvého!“ přemnohé hlasy bylo slyšeti, a svědkové té divné příhody se rozběhli do ulic bethanských, by rozhlásili rychle novinu. A Mistr zmaten patřil na to vše, bled leknutím nad tím, co stalo se, a rozechvěn, leč rád jsa zároveň, že přítel jeho žije... Lazar pak, bledý a hubený jak mrtvola, 86 či spíše jako ze zásvětí zjev, jen šeptal cos, však slyšet nebylo ni rozuměti, co by říci chtěl – – A učedníků řada strnule tu stála jako sochy kamenné, udivena Mistrovým zázrakem... Na to s pomocí mužů některých Marie s Martou vzaly Lazara na nosítka a odnesly jej v dům, by na lůžku jej vínem léčiti mohly a mdlobu jeho rozptýlit. Když pak se přede dveřmi zvědavci po malých hloučkách v zástup kupili a spatřiti toužili Lazara i s čarodějem, který vzkřísil jej, musila Marta dlouho prositi, by odešli a rušit nechtěli ze klidu nemocného. Zítra že – tak děla jim – již oba uvidí. Pro dnes však prosí, aby odešli... S reptáním mnohým dali konečně si říci zvědavci a rozešli se do svých domovů. To večer již nad Bethanou se snesl. V domě svém teď ležel Lazar, zmítán horečkou, 87 však nemluvil ani na sestry své ni na Mistra, jenž s nimi u lůžka bděl jeho, slouže mu. Když utichl zpěv ptactva v zahradě a roje hvězd pronikly stříbrnými tečkami nebeskou klenbou, vzala Marie do ruky starobylou nádobu, v níž byla drahocenná chována mast vonná, načež klekla před Mistrem a mast tu na hlavu mu vylila – – A bylo ticho, měsíc hleděl jen v síň na pobledlé líce Mistrovy a na zář jeho očí vznícených... A za statečkem mužů skupině vykládal Šimon Petr o pánu svém a o jeho četných zázracích... 88 IX.
Když probíral se Lazar z nemoci a bledé jeho líce plnily se opět krví, prsa okřála a zrak jeho se zjasnil, – rozmlouval, pokud mu dovoloval slabý hlas, den co den s Mistrem, svěřoval se mu s mukami svými, která vytrpěl, když poznal, že se marně celý rok na něho těšil. Vylíčil mu též, jak roznemohl se a v bolestech se delší dobu svíjel na lůžku, a když přec konečně se uzdravil, jak seznal s hrůzou, že jej těšiti již zcela život přestal, neboť slib jej nesplněný Mistrův přesvědčil, 89 že život jeho marný bude jen a šedivý a trpký, když to vše, na čem chtěl svoje štěstí zbudovat, nalézti nelze... Sem až v hovoru když dospěl, vždy se náhle zarazilzarazil, a co následovalo, neřekl, snad boje se výčitek Mistrových. A přece tajemství zlé trápilo jej v nitru, duši jeho svíralo. Tak rád byl by se svěřil příteli se vším, – Mistr však neměl otázek. Ó jak by si as býval vyznáním upřímným tehdy Lazar ulevil! Již několikráte se pokusil svůj vylíčiti nápad šílený, jejž sluha Joab musil pomoci mu uskutečniti, leč – sotvaže dvě věty promluvil, zas umlkl. Ne, ne, to tajemství rtů nepřejde! Tož pouze v nitru znovu prožíval smrtelná muka, kruté úzkosti, jež – zavřen v temném hrobě – vytrpěl..vytrpěl... – – – – – – – – – – – – – I bylo mu, jak znovu cítil by vzduch dusný, horký, temno děsivé, 90 a v hladu čekal chvíli poslední, až mdloba schvátila jej, vědomí pak opustilo tělo sesláblé a vrátilo se teprv, velikým když hlasem Mistr zahořekoval před tichým hrobem... Jako hromu hlas – tak na sluch působila Lazarův Mistrova slova... Přišel?!... Nevěstu, dí, že mu přivedl? Že vrací se, by, třeba pozdě, slib svůj vyplnil? Ne, ne, toť klam je, sen to šalebný! – Zas nový zvuk? – Zde mýlka nemožna! – Kéž slední zbytek síly sebrat lze a střásti tíhu mdloby dusivé! – – Ó! – – Slyšel? – Ano... Kámen hýbe se – teď vzduchu proud zavanul do hrobu. Ach – ustaňte, – ten vzduch svou svěžestí můž usmrtit! – A hlasy slyšet jest..,jest... To Marta pláče,... šepce Marie, a – Mistrův hlas teď zvučí lahodný! – Co chce ten zástup? Proč zde zevlují? – Ó pryč! – – Ne, nelze... Mluvit nemohu... 91 Spíš – zalknu se... Pomozte – umírám! – – – – – – – – – – – – – – To v hlavě hučí, na rtech chvěje se, však hlasu Lazarova neslyšet – – – Jen oči jeho vpadlé hovoří svým leskem horečným... Pak omdlévá... Čís ruce chápou se jej... Odnáší jej kdosi do domu – a v dřímotu se jeho nese hukot stera vln... Ne vln, – jen hlasů hradby zvědavců..zvědavců... A procitl... Tak žije dosavad? Což dosud svítí slunce? – Stromoví si dosud šepce zkazky v zahradě svých korun vonných ústy? Květiny zas kvetou, – ptačí drobot šveholí? A on je živ? A Mistr potichu to se sestrami jeho hovoří? Kdo chvíle oné blaho vyváží, jež, plno rajské vůně, rozlilo se nitrem procitšího Lazara! * * * Uzdraven konečně! Smí v zahradu si vyjít již; bez sester podpory 92 se procházeti může přírodou a radovati se ze života. Smí nadýchat se vůně blankytu a patřit ve tvář slunce jasného... Jen tíže tajemství se nezbavil, a v mozku stále hryže otázka, jíž zodpověděti si nemůže: Ví Mistr o mém krutém zoufalství, v němž rozhod’ jsem se jedu požiti? A stokráte počínal poznovu o rozmrzelosti své Lazar zas rozhovor s Mistrem a o nechuti své k životu, která jej tísnila, když Mistr za rok po své návštěvě se nevrátil, což bylo znamením, že zapomněl buď, nebo nenašel ve světě dívku, jejíž vlastnosti by plně zaujaly Lazara. Již stokráte týž hovor počínal, však jakmile se blížil k líčení své myšlenky na dobrovolnou smrt, vší síly pozbyl vždy a umlkal... l neměl tudíž Lazar jistoty, zda Mistr ví, co smluvil s Joabem, či netuší-li zhola ničeho... Sám nezmínil se Mistr o ničem, 93 leč ve městě se velmi mluvilo, že tři dny Lazarova mrtvola ve hrobě dřímala již slední sen, až podivný ten bledý kouzelník svým umem zas ji vzkřísil k životu... Též obě sestry tomu věřily – a Lazar v hloubi duše hanbil se, že v bludu takovém je nechává... Záhadu ale ze všech největší kdo rozluští? Zda také Mistr sám, že vůlí svou Lazara vyvolal ze hrobu, věří?... Nelze ptát se jej! Ó, kdyby aspoň Joab doma byl – ten zmatku nejistoty mohl by snad konec učiniti. Věrným však byl jistě příliš pánu staroch ten a raděj odešel, by hořký pláč truchlících sester nevylákal snad na dobrém jeho srdci vyznání, že Lazar sám se v hrobě usmrtil – – Tak zhořkly Lazarovi krásné dny, v nichž po nemoci sil zas nabýval. Do hlavy neklid se mu zahnízdil a nové pochybnosti, když se stal pohledů mnohých terčem tázavých. Kvas divný se mu v duši rozpoutal 94 a zvonivé víc písně pramenů jej nelákaly skalních. Zamýšlel se často nápadně a usedal při procházkách svých na zem, do trávy, a okem kalným, neradostným zřel, jak slunce svítí a jak bzučí hmyz, leč neměl radosti z těch úkazů. Nemluvnost trudila jej Mistrova. Zřel v zraku Mistrově, že by rád již zas odebral se jinam z Bethany. I pravil proto přímo k Mistrovi: „Děl’s, nevěstu že v dálce našel jsi mi hodnou. Jsem již opět, myslím, zdráv, nuž – přiveď mi ji!“ „Učedníci mí s ní odebrali se do Betfage, by ušli vyptávání Bethanských. Tam čekají, až zavoláme je.“ I poslal Lazar posla v Betfage, by přivedl mu krásku samařskou. Než vrátil se však posel s nevěstou, vylíčil Mistr svému příteli, co měl za prospěšno s ním sděliti o děvě té, a tak se dozvěděl Lazar, jak vyznala se u studny sicharská kráska ze všech tužeb svých, 95 jak v smutku přiznala, že nenašla dosavad muže, jejž lze milovat láskouláskou, které by konce nebylo, a jak se radostí jí zrosil zrak, když Mistr slíbil jí, že takého jí najde ženicha ve Bethaně... O jejím životě však dřívějším se Mistr v podrobnostech nezmínil, a když se po nich Lazar otázal, odvětil jen: „Co minulo, nech spat! Děl jsem, že krásná je tvá nevěsta a dobrá v hloubi duše jak ty sám – To, myslím, dostačí ti, příteli. Co do minula, pouze budoucnost když k sobě víže vás?“ A za týden svou svatbu slavil Lazar s cizinkou a hosty jeho bylo dvanácte Mistrových učedníků. A veselí se nastěhovalo do statečku Lazarova v ten den a Marie i Marta objímaly nevěstu a štěstí přály novomanželům, a v zracích Lazarových zazářil lesk radosti, když patřil na choť svou.svou, již kde kdo v Bethaně mu záviděl... [96] X.
Po svatbě rozloučil se s Bethanou zas Mistr a šel dále do světa, a jako dříve, cestou stavěl se ve městech, městečkách i samotách, by věren původnímu poslání své učení vštěpoval zástupům. U slaných jezer zastavoval se, do loďky vstupoval a kázával s hladiny modré davům zvědavým, jež na břehu se v trávě tísnily. A jindy zase vcházel na hory, by, usednuv na jejich vrcholy, nadějí krásných sémě rozséval do srdcí těch, kdož za ním chodili, po parobolláchparabollách jeho lačníce, a rozložili se po bocích hor. 97 V těch davech byli starci chorobní a ženy nemocné i mladíci bujaří, zdraví – s touhou ve zraku svůj život prožít oním způsobem, o jakém Mistr mluvil, – rybáři ve květu mužství, mladé dívčiny, – však ani zrádný koukol nechyběl... Kamkoli Mistr vkročil, plíživě se za ním kradl zákonníků stín, jimž přemnohé po chuti nebylo z výkladů prorokových. Chytali jej proto ve slově a otázky mu kladli nástražné, však vyvlekl se dosud lehce Mistr z nástrah všech klidem svých slov, jichž váha pravdivá mu získávala stále víc a víc na pouti světem přátel stavů všech. Někteří zvali jej jen prorokem, leč přemnozí za syna božího jej prohlašovali a tvrdili, že Messiášem je on slíbeným... Tak chodil Mistr z kraje do kraje a z města do města, a dvanácte s ním učedníků světem bloudilo – – Z cisteren pili, v lesích spávali, 98 a každý rád je vítal pod střechou, neb skromnost zdobila jich povahu. * * * A v Bethaně žil Lazar s chotí svou. Jich lásky prví dnové prchali ve štěstí obapolném. Žehnali pak v duchu Mistrovi, že spojil je. I bylo jim, jakoby v pohádce svůj život žili. Mladá manželka se Lazarovi z všeho vyznala, co prožila, než seznala se s ním, svůj celý život vylíčila mu a ptala se, zdali jí odpustí, čím zhřešila. On neodpověděl, však vroucně políbil ji na šíji a ruku její stiskl... Přece však cos k úplnému, Lazar poznával, že chybí jeho štěstí... Tajemství, zřel, nejen sám že skrývá v duši své, neb také jeho choť se zamýšlí a chmura divná často přelétá jí lepou tvář. A s hrůzou znamenal, že Mistra jeho žena zbožňuje, a jej že pouze proto vzala si, že onen si tak přál... I ochladl v své lásce Lazar, – vlny soumraku 99 jak mlha vepluly mu do duše, a hrozny rozkoše zas pozbyly pro něho vůně. Náhle ochladl žár ohně v jeho krvi; zelené dřív břehy jeho snů teď zčernaly, a Lazar přemýšlel, čím nejsnáze by Mistra před svou ženou potupil – I vylíčil jí správně, do hrobu že sám se zavříti dal Joabem a Mistr že jej z mrtvých nevzkřísil, neb nebyl mrtev, omdlel toliko... Tím otřásl vírou v moc Mistrovu v nitru své choti, ale zároveň i nenávist tím její probudil a proti sobě zášť... Když z rána pak kdys probudil se, – ženy nenašel. Květ lásky jejich, zmrazen předčasně, víc nerozkvetl... Vášni smyslné se Lazarova žena oddala a v cizích ložích žila orgiím jak za svobodna doma v Sicharu. * * * Jak staré, zdětinštělé stařenky s bílými vlasy, zraky vpadlými 100 od upřímného žalu pro bratra, po roce klečely zas před Mistrem Marta i Marie – a prosily, by znovu vzkřísil z hrobu Lazara, jenž umřel žalem, když mu utekla choť jeho v chlípnou náruč smilníků. Však Mistr jejich přání nesplnil. Jen slzu setřel s oka potají a tiše děl: „Přejte mu pokoje! Snad najde lásku ve snu posledním, po jaké marně toužil v životě!“ Psáno roku 1908.
Omyly tiskové: Na stránce 21. řádka 1. čti: městských; na stránce 26. řádka 22. čti: zatoulavše; na str. 42. ř. 6. čti: chůviných.
E: av; 2005 [101]
Básně v knize Cizincův slib:
  1. báseň bez názvu