MALOMĚSTSKÝ KVĚTEN.
Vše v svěží vůni. Třešní květy bílé
perlovým leskem svítí s návrší.
Na lukách dětí hejno běhá čile,
a jednou, dvakrát týdně zaprší.
Až na déšť vše tu plyne beze změny:
zvuk varhan v chrámě, živnostníků chvat,
jen večer je teď trochu prodloužený
a pěvce déle slyšíš klokotat.
* * *
Život tu teče líně, maloměstsky,
a račím krokem jde sem osvěta:
filistrů duše plní třesky – plesky,
– tak ledacos i ke mně zalétá.
Tak na příklad: v zábavě že prý jedné
dva intelligenti se poprali.
Na to šli k soudu jednou dopoledne
a k smíru si tam ruku podali.
Později prý, když missie tu byla,
nechtěl jít městský strážník k zpovědi.
„Kéž by ho za trest země pohltila!“
Čím ukamenovat jej, nevědí...
Muž jiný, jenž po zbožných ženách dědí,
jenž denně nosí klepy na faru,
jenž dvakrát týdně chodí ke zpovědi
32
a lotrů spílá J. S. Macharu,
dovolil svému synu, zboř se světe,
by – v synagoze regenschorem byl!
Zde kopřiva jen, blín a bodlák kvete,
v tom vzduchu k žití pevných třeba sil.
„V lékárně asistuje atheista,
– zda do léků nám nenamíchá jed?“
O jiném pánu tvrdí paní jistá,
že v Číně jednou jednu dívku sved.
Tak jde to dále... Klepů se tu rodí,
co po dešti je na pěšinách žab,
v bahně a kalu všecko se tu brodí,
kdo vyje s vlky, poctivý je chlap!
* * *
To v městě je... A venku jaro voní....
V korunách třešní zvoní bzukot včel,
s motýlem motýl po lese se honí,
jak duha září křidel jejich pel...
A vůní tou když kráčím za soumraku,
a sním o krásce svojí nejsladší,
jíž zlatý jas se taví v temném zraku,
kus prosy vždy mne rušit přikvačí.
A změniti tu jednotvárnost hnusnou
mně nelze, s níž se vše tu otáčí...
Mít musí denně oslové, než usnou,
svou obligátní porci bodláčí...
33