Sigurd Thor
Na šedé skále, nejvýš všech skal,
o balvan opřen, zachmuřen stál
šedivý Sigurd, poslední z Thorů,
poslední olbřím, poslední rek...
Dole kraj širý, pruhy v něm řek,
bílých měst ostrovy, v dáli modř borů...
Denně tak chodí sivý ten Thor,
denně tak se svých oblačných hor
v údolí hledí zasmušen, hněvně:
Jaký to lid, och, jaký to lid
vidět tam dole uboze žít,
uboze živořit, zkomírat zjevně!
Jaký to lid, och, jaký to lid!
Otrocký, bídný! Čím víc je bit,
tím víc se hrbí v slabošském bolu!
Za panský úsměv prodá i čest,
slabšímu však hned cítit dá pěst,
zbabělý nahoru, surový dolů.
Spolu se škorpí, hašteří, rve,
na sebe vrahy navzájem zve –
trpaslík duší, trpaslík tělem...
Jaký to život! myslí si Thor.
7
Jak jinak oni, olbřími z hor,
na horách žili kdys v okruhu skvělém!
Na horských pláních silný je vzduch,
na horských pláních zocelí duch,
vzpřímí se páteř, nekřiví lestně.
Každý zde skalou uprostřed skal,
každý zde cele sobě je král –
a kdo se bije, tož bije se čestně!
Zachmuřen, hněvně dumá tak Thor,
ve zraku bolest, ve zraku vzdor,
roztrpčen hořce hovoří k sobě:
„Sigurde starý, marný tvůj vztek,
Sigurde starý, jiný teď věk,
všechno teď jiné než bylo v tvé době.
Všechno teď jiné, doba i lid,
všechno teď jiné, těžko že žít –
není již reků, není již reků!
V údolí vody začaly hnít,
v údolí nyní nový rod zřít,
údolních mloků rod, údolních šneků.
Sigurde starý, čas, abys šel,
všichni již odešli olbřímích těl –
není již reků, není již reků!...“
8
Teskně tak k sobě hovoří Thor,
poslední olbřím oblačných hor,
teskně zří v údolí mloků a šneků...
Potom, jak znova vzkypí v něm krev,
na koně skočí – jaký to zjev
na sivém koni Sigurd ten sivý!
jaký to jezdec, jaký to cval!
Žene se krajem v dalekou dál,
rovinou, dolinou, přes pole, nivy.
Nedbá, kde cesta, nedbá, kde hráz,
přes strže, rokle, přes strmý sráz
letí jak přízrak ponuré báje,
v letu kůň – jezdec v jeden bod srost,
za ním jak bílý komety chvost
svítivě, kmitavě bílý vlas vlaje.
O závod s větrem ve vichrů jek
žene ho lítost, žene ho vztek,
myšlenka jedna rdousí ho, dusí,
myšlenka jedna loupí mu klid,
myšlenka na ten slabošský lid,
titěrný, hamižný, že až se hnusí...
9