Všechno již umíte...

Všechno již umíte...
Všechno již umíte! Na nebi runy jste přečetli hvězdné, vesmír jste změřili, hlubiny bezdné, zemi jste zbadali od pólu k pólu, tisíc mil vzdáleni, mluvíte spolu, ve vzduchu lítáte, obrovští ptáci, pod vodou plujete rybami zcela, sto tisíc metrů svou vzdálenost ztrácí, sto tisíc metrů když monstrosní děla vrhají zkázu a sejí žeň smrti... Všechno již umíte! Všechno již lidský si podmanil duch, oheň i vodu i zemi i vzduch, v šíleném rozpětí, které až drtí... Všechno již umíte! Úžasná lidského ducha je síla, úžasny výboje, úžasná díla! A přece, přece z pod masky odkryté, jak dravec z klece, ze všech těch vědění 37 zuby vždy vycení bestie bílá! Vidíte, vidíte požáry rudé hořících vesnic a hořících měst, zástupy hladových, vyhublé, chudé, prodanou nevinnost, zdeptanou čest, potoky krve, jež řinou se všude, barvíce silnice, ulice, pole, barvíce lesy i skaliny holé, barvíce do ruda bystřiny, řeky? Vidíte furie, běsnící vzteky, bořící v mžiku, co stavěly věky? Vidíte v ssutinách nádherné chrámy, oltáře zbořené, zprzněné chámy? Slyšíte stenání, úpění, vzlyk, slyšíte kletby a divoký ryk, smrtelné výkřiky vražděných po stech, smrtelné výkřiky, mrazící v kostech... smrtelné výkřiky po pláni rudé – všude, och, všude – – – A přec to všecko zní marně a hluše v strašlivých doménách, kde není duse, v doménách bez lásky, bez citu zcela, kde jen vždy bezmezná sobeckost zela, 38 tyjící z námah a mozolů jiných, ze slz a strádání sirot a vdov. Vidíte srdce ta tvrdší než kov? Co chtějí po nich ta vychrtlá těla vyhaslých očí a tváří tak siných? Co chtějí v doménách bez citu zcela?... Vidíte, vidíte paláců okna, veliká, bezcitná, luxusní okna, svítící, zářící, hořící tmou? Tisíce světel tam v záplavě hoří, v bílé té záplavě, v tom světel moři tančí tam, zpívají, baví se hrou – a dole v sklepeních chudáci mrou bezmezným strádáním, zimou a hlady – Bezcitnost bezmezná všady, och, všady!... Bezcitnost, která jen bije a tyje, která jen rdousí a lakotí sobě, neznajíc jiných, jen pro sebe žije, bezcitnost sobectvím, vášněmi zpilá, bezcitnost, která i na čerstvém hrobě dovede tančit – och, bestie bílá! Vidíte, vidíte! Všecko již umíte! A přece, přece z pod masky odkryté, 39 jak dravec z klece, ze všech těch vědění zuby vždy vycení bestie bílá!... Všechno již umíte! Jedno jen nevíte, jedno jen neznáte – jedno, jež nutno! Slyšíte: více než chleba lásky je třeba!... Jenom jste intelekt pěstili stále, jenom jste věděním sytili duši, srdce však zůstalo ubohé, malé, srdce jste nedbali, nedbali citu, srdce jste nechali umírat v hluši... Proto teď v duši tak pusto a smutno... Proto tak chladno i v slunečním svitu... Proto to vědění dusí a drtí... Cítíme: kolem nás doména smrti... Cítíme: jedno jen zachránit může: Odhodit falešné, smrtící masky, které nás rdousí, vždy svírají úže, vyzvednout kulturu srdce a citu, vyzvednout kulturu tvořivé lásky, a její vítěznou, magickou silou ubíti v člověku – bestii bílou!... 40