ŽALM 30. ZÁŘÍ 1938

ŽALM 30. ZÁŘÍ 1938
Jak smečka šakalů vrhli se na tebe, má ubohá země! Hladové tesáky zakousli v tebe, teplou krev pili z krvavých ran, drásali, rvali tvé zmučené tělo, chtiví a lační urvati každý co největší kus... Ubohá země! Jak jsi se zachvěla celá v té úděsné noci! Od tmavých jezer Šumavy, s lysého hřbetu Krkonoš, ze Středohoří, z Krušných hor, z Beskyd, z Oderské pánve, od horských pramenů Vltavy, od horských pramenů všech našich řek – odevšad, všude, po celé zemi, všude to jediným výkřikem znělo, výkřikem zděšení, hanby a bolesti, výkřikem oběti rdoušené, 5 oběti vražděné, oběti zrazené, prodané pro cizí dům... Ještěde starý, zda myslil jsi kdy, že možné by bylo, co stalo se teď? Bezdězi, gotický vrchu, Stadice Přemyslů, Krumlove, Máchovo jezero v Doksech, Štramberku v Kravařích – je skutečně pravda, že v cizí jste zemi? Šohaji z Břeclavy! Komu teď budeš zpívat své písně? Komu teď budeš tančit a výskat? Slezane z Opavy, kdeže tvůj památník na Ostré Hůrce? Horníku z Karvinné, kdože ti urval tvé démanty černé? Kam se to podělo sto tisíc pod Těšínem? Bezruči, barde zpod Lysé hory, vidíš svůj lid? Vidíš, jak v porobu novou nový zas Gero poutá ho teď? Kozino! Baare! Slyšíte v hrobě? Lomikar nový nejenom práva – teď s těmi právy 6 i zemi i lid váš si vzal! A nadarmo, Chode, svíráš svou pěst! Nadarmo sekyrku tiskneš!... A divoká bolest zabouří v duši! A v srdci to vykřikne divě: Raději smrt, než porobu takou! Raději smrt, než vydat zem rodnou! Od věků byla naše ta zem! Hranice její sám Bůh jí dal tou hradbou hor! Potem a krví ji kropili otcové naši! Otcové naši bili se za ni! Otcové naši zmírali za ni! Poutníče, zvěstuj, že i my umřít chcem za ni, jak zákon přikázal nám!... Náhle však vidina hrozná vyvstala v duši. Vidina oběti marné. Vidina marného zničení sebe, když zradili všichni... Viděl jsem požáry vesnic a měst... Viděl jsem ssutiny strašné... Viděl jsem zmírání tisíců, 7 zmírání hrůzné... Viděl jsem oči zvrácené v sloup, hledící do prázdna kamsi... Viděl jsem ženy a děti a starce, jak prchají v zmatku a nemají kam... A zmírají všichni... A všude jen zkáza... A všude jen smrt... Apokalyptičtí jezdci našli svou zem!... Hvězdy, ó hvězdy, kam padly jste v dálky? Noci, ó noci, jak rdousíte tmou! Poutníci, vraťte se – zhynete v tmách! Apokalyptičtí jezdci našli svou zem!... Ó Bože, což není již dosti té smrti těch Luticů, Bodrců a ostatních v Polabí mrtvých, co zhynuli v hrůzném tom moři?... Ó Bože, Ty jediný příteli náš, Ty jediný, který jsi nezradil, když zradili všichni a všichni s pohrdou odstoupli od nás – Smilování! Ó Bože, ne smrt, ne smrt, však žít chce můj lid! Chce žít, chce žít! 8 Ó Bože, Smilování!... Och, ano! Je krásné umříti za vlast! Však nad marnou oběť, můj lide, jedině nutné je teď z pohromy povstat a žít!... A poznat bludnost svých cest!... Ó Pane můj! Jsou dusné ty dny a dusné jsou noci, jež dolehly na nás! A hořký je lék, jejž musíme pít! Však bolestí zjasněný zrak teď aspoň vidí, jak mnoho jsme bloudili v zahradách cizích ideologií vedeni klamnou... A dary jsme pohrdli, jež nám dal Bůh! Ukřižovaný! Tebou jsme pohrdli! Tebe jsme vyvrhli ze srdcí, z rodin a ze škol! Bez Boha chtěli jsme stavět svůj dům. Bez Boha chtěli jsme žít... Jak se to zhroutilo všecko! Ve směšné pýše jsme hleděli v svět. Ve směšné pýše jsme říkali sobě: Svět na nás s obdivem patří. 9 A když pak přišla hodina zkoušky, zdrceni slyšet jsme musili slova o zemi, o které nikdo nic neví!... V sobecké lakotě každý jen sebe jsme znali... V hýření těla jen tělu jsme žili jak zvířata bez duše, v nečistých vášních, v coctailů pitkách... A v závisti, ve hněvu, nesvorní věčně, jsme věčně se škorpili, věčně se rvali... Byli jsme líní ve službách Řádu a nejvíce líní ve službách Bohu... Po naší zemi krysaři temnot svou pískali píseň a my jsme tančili, jak píseň zněla... Dědictví otců jsme zradili mrzce. Soluňských bratří jsme pohrdli zvěstí. Falešných bohů jsme vztyčili modly, před nimi rozžehli lampičky svoje, před nimi klečeli, v prachu se kořili v odporném byzantinismu... A vše, co měli jsme opravdu velké, v šíleném běsnění strhli jsme v prach. Plili jsme na své veliké krále. Plili jsme na své veliké světce. Vojtěše svatý, Jene z Nepomuku, 10 kolik slin nízkých letělo k vám, na vaši svatozář! Ani ty nezůstals ušetřen mnohdy, vévodo země, Václave svatý!... Ale ty, vévodo, víš: Vždy zase znova pod prapor tvůj vracel se nevěrný lid, když přívaly běd se valily v zem a hrozily zhoubou. Vévodo náš! Staletí přešla nad tvojí zemí, staletí slávy i staletí běd! Tolikrát hrozila zkáza a smrt! – S pomocí tvou vše přestál tvůj lid. V nejhorších dobách byl jsi mu vůdcem, byl jsi mu ochráncem, nadějí, vším. Václave svatý, dědici země, buď naší nadějí také i v těchto hodinách zlých! Hle! Vztyčen je zase prapor tvůj svatý! Orlice na něm rozpíná perutě, svítí se, leskne se – je jako kříž! Po nivách zrazené země novou zas silou chorál tvůj zní!... Vévodo! K tobě se vrací zrazený lid! 11 Ujmi se, pros za něj Boha! Buď mu zas ochranou, buď mu zas záchranou, buď mu zas vůdcem, jak býval jsi dřív! Nedej mu zahynout dnes ani v budoucnu! Nedej mu zahynout! Vévodo! Kníže náš! Svatý Václave! 12