FRANCIE!

FRANCIE! Victor Hugo
Francie! Bědně pokořená, jíž tyran šlape po skráni, hlas zazní náhle z jeskyň temna, že zachvějí se spoutaní. Vyhnanec, který s výše skály na hvězdy zírá, na moře, jak ti, jež v snu jsme slýchávali, ve stínu půjde hovoře. A jeho slova, z nichž se blýská, slova, jež budí strach a děs, budou jak ruka, která stiská meč na pochodu v noci kdes. Tu mramory se pohnou v děse, hor ztemnělých se pohne lem, koruna stromů zachvěje se pod černým tímto soumrakem. Zvuk kovový z nich bude zníti, křik, krkavců jenž plaší dav, dech neznámý, jenž rozechvíti nad hroby umí stébla trav. A budou volat: hanba zradě, pryč s vrahy, lotry, bídáky! A apel svolá duše v řadě, tak jako volá vojáky! 50 Přerozenými nad rasami jak bouře v dál se rozlítnou. A jestli živé spánek mámí, ti, kdož jsou mrtví, procitnou! 51