DRUHOVI

DRUHOVI
V čas přetěžký, kdy klesá pod břemenem tak mnohý kol, procitlo hoře v srdci unaveném a přišel bol. To srdce prudce, vášnivě tak bilo do dnů a změn. To srdce všecko k smrti poranilo, život i sen. Než otec živ je v syna svého štěstí a smát se nelení. Sní v zimě strom, že jaro ratolesti pokryje zelení. Nechladne srdce, oheň nezhasíná svatý a horoucí. A otec vídá v očích svého syna naději budoucí. Přes zlobu chvil, přes bouří nepohodu nebude chud, Sám trpí-li, svou vírou v sílu rodu zaplaší rmut. A přes zklamání klidně hledí dosud v dnů příštích svit. Citlivé místo vždy však najde osud, kde může poranit. 55 A Fatum číhá, Fatum číhá lačno a náhle drtívá. Co mohu přát, než aby přešlo mračno, jež nebe zakrývá? Den sychravý a vítr stromy klátí v podzimní vichřici. Druh nemůže, žel, druhu více dáti nežli svou pravici. 56