PŘED KRÁMEM LAHŮDKÁŘOVÝM

Antonín Macek

PŘED KRÁMEM LAHŮDKÁŘOVÝM
Om mani om mani – tak těžce zpívá hlad duše před krámem lahůdkářovým s portálem z drahých, leštěných dřev, před zrcadlovými skly a lampičkami elektrickými, ozařujícími nápisy: hors l’oeuvres, lahůdky, delikatessy – před výklady, kde stlumená oranž ananasů, dužnaté zeleniny smytých barev, uzené, kaviar, ryby, dráždidla žaludku, oltář zrcadlový modloslužby žaludku století mého hlásá slávu. Jdou obětovat sem dámy lhostejné, upjatá těla, mdlá pěstěná pleť, vůně a hedbáv, v cylindrech páni korrektní, elegantní – om mani, om mani – je možno, by zpíval hlad duše před broušenými skly nádherného krámu? A chtělo se mi vrhnout kámen v tu zářící nádheru broušených skel a v novinách byla by zítra dojemná zpráva o šílenci, u něhož vypukla náhle nepříčetnost, o hladovícím, jejž vydráždily raffinované lahůdky, o luxu hořeních tisíců, o krvavých očích hladových, jež šílí při pohledu na tuto hojnost, tisíckrát hojnější onoho rohu symbolického – – A přece jiný byl můj hlad, hlad krutý, krásný a šílený hlad po kráse a rozkoši nejvyšší – kdo by mi věřil, že možno dnes ještě po božství lačnit před krámem lahůdkářským? – [11] A přec to krvavé byly slzy, nejbolestnější, neviditelné, jež na drahé padaly dřevo, na skvoucí zrcadla, zdoby bronzové, sklo broušené – Ve spoustě lahůdek, lahůdek, lahůdek plakaly myšlenky rdousené, hynuly květiny zničené, jemninké jak flory, kývající kvítky jak sen růžovými a líbající skráň moji polibky nejněžnějšími a konejšící vůněmi, jež dávají srdci šíliti rozkošemi a krásy víc dávající, víc, nežli ráj má, zemi – Om mani, om mani – na lotos zázračný musiti myslet v skladišti artičoků i mezi nakládanými rybami mořskými, v pestrých plechovek pyramidě, před nádobami s kaviárem, ve stínu poulard zaříznutých prožívat hrůzu a krásu věčnosti! Om mani, om mani padmé Jak netrpěti mukami krásy? Jaká to šílená myšlenka jak rosná kapka splynout v kalichu lotosu s nekonečnem, v zářících paprscích zhynout! Jak možna zde, kde láká vše, křičí: žij a chutnej! Podivná symfonie chuti! Jen blázen neužívá! Lahůdky kol jen, lahůdky, lahůdky – O krásu jsem tě prosil, Pane, tys lahůdky dal mi, o vášně žár nejsladší, stravující jsem tě prosil a ubohé své verše jsem nesčetněkrát v pokoře slzami zrosil [12] neb dal jsi vláti nitrem mým tušení nekonečna a svaté hrůze věčna! Ó rci, kdo učinil žaludek vladařem, bohem, kdo vytýčil mu ty nesčetné božnice – portály mají z drahých dřev, hlazené, skla zrcadlová a elektrické lampičky třpytí se tam kramářsky lákavě, – cos divadelního a cirkusového je vždy tam, kde žaludek kraluje, bůh, uctívaný hořeními tisíci, strašlivý tyran chuďasů. Ne, nevyřknul jsem krásnými slovy tisíců utrpení, ne, nehřímal jsem plamennou, spravedlivou řeč agitační za všecky, kterým žaludek-tyran chystá peklo, již cítí svíravou, palčivou bolest a horečku, mdlobu, šílenství, vztek a úzkost – – Vzpomenout možno všech oněch mučenníků, jímžjimž Tantalus je otcem? Ne, nemluvil jsem, ne, nemluvil jsem za nikoho. jen za svůj nejbolestnější sen. Jen za svůj ubohý sen, za svoji zapadlou bytost, lačnící po magických slovech něhy, jež by jí rozechvěla tu bytost nerozumnou, jež pěstit nechce kultu orgánu jediného, jež snít chce o bohyních světějších, krásnějších Afrodity a sladších – o vášních, jež zmítají člověkem a dávají mu zříti ráje nepoznané. [13] Já odvahu měl snít o tom před krámem lahůdek, které podporují trávení, rozklad, jež dávají povýšenou náladu člověku vědoucímu, že kdesi při bramborách a kávě tuberkulosní živoří proletáři. Kdo šílí, já či oni? Já, jenž chtěl vrhnout kámen v tu směs zrcadel a pamlsků, já, v jehož nitru hořela touha, by kolem šla žena snů mých a pohlédla na mne něhyplným zrakem a řekla: Propasti není mezi mnou a tebou! – – Či oni, či oni? Či já? Já, který třesoucími se rety jsem říkal: Om mani – vzývání toho, jehož jména nemohu vyřknout, leč jehož pouhá tucha nutí mi v oči horké slzy – já strašným hladem trpící, leč jiným hladem před krámem lahůdkářským. [14]