ZAPOMNĚNÍ

Antonín Macek

ZAPOMNĚNÍ
Poslední jiskřičky dohořívající rosy se třpytí v červnovém jitru. Ó, jaká slast vonná, prach zlatý oblak zřít nad sebou rozsetý po bledé modři tichého, dobrého nebe! Kol stromy zapomínají, že rostou k pokácení, má duše zapomíná, v otroctví že žije. Vše je jak teplý sladký sen a plný kořenné vůně. [23]