VTEŘINA ŽITÍ

Antonín Macek

VTEŘINA ŽITÍ
Já utrhl jahodu osamělou, jak na mne čekající, s úsměvem díval se, jak drobné zvonky květin kývají se. Ne, příroda není chrámem. O Bohu nemluví mně, leč o milionech drobných bytostí, žijících vteřinu, o životě drobné mušky, poletující v slunci, o životě zlatého broučka v květu kopretiny, o životě pomněnky stejně jak dubu, smrku i jedle i mém – o stejné nepatrnosti všech, o stejné slávě všech, o tisíci krásách všech a o vteřině žití, jež zve se rozkoš. [25]