LÁSKA
PRVÝ HLAS:
Dej mi snít, osude, o krvavých růžích, jež mají barvu krve ssedlé,
o těle ženy, jež hrůzou vidění úžasných je chorobně zbledlé,
o drahokamech, jež svítí modravým, magickým jasem,
o rouchách, z nichž bělost oblých a sladkých údů se noří,
o zlatých korunách, o vášní šílených moři,
i o dívkách zpívajících sametově hebkým hlasem,
měkčím než těla jejich, nořící se z hedvábných látek a klenotů.
Dej snít mi o nejkrásnějším ze všech imaginérních životů,
o žití radži nádherného, jenž miluje ženy, i slony i hady i drahokamy
a jehož vulkanický žár srdce jak sněhem velehor je věnčen věčnosti myšlenkami.
Dej snít mi o žluti citronové nebe, jak po bouři nejprudší by bylo –
o světle diamantů, jež po bledém těle by se lilo,
po obnaženém těle ženy na loži safíry lemovaném,
jež s gestem, dávajícím věřiti v zázraky, v vzplanutí bouří nejdivějších
se stále opojněji noří z deště drahokamů vezdy zářivějších –
to tělo v lehkém závoji, mythy magickými obetkaném.
O vášni Hariho snít mi dej v oné nejvyšší chvíli,
o rozkoších, jež dosud ve výkřik lidský se nevtělily,
i o zpěvu onom, kterým Radha boha v lůno svoje vítá.
Dej snít mi, že rozkvete mi květina zázračná dosud nerozvitá,
dej snít mi o chvíli díkučinění úžasných, nejjásavějších překvapení,
o nejtajemnějšího, nejzáhadnějšího života nitra zazáření
ve kráse a krutosti jeho. Hle, lampa již rozsvícena –
tajemná hvězda, jež zřít rozkoš je připravena.
Stříbrný živůtek má ona žena vítězná, jenž jiskří se a plane;
víc nahá je, neb oděna je drahokamy,
[28]
divnými drahokamy, z nichž sladce otravný jas kane
a jako vášní nejsladších chvílemi šlehnou plamy.
A nitky pasu jejího, jejž rozpíná, jsou jako krev, jež ssedá pod otevřenou ranouranou,
a zlatí hadi jiskří se v něm nádhernou ozdobou zlatotkanou
a s gestem žití nejprudšího i smrti nejsladší, jíž zhynouti lze muži,
to tělo chvěje se, jež barvu čajových má růží.
DRUHÝ:
Ne, nedej mi ji. Ale dívku prostou,
jež za ruku mne ujme, než se hvězdy vznítí.
Hle, zlatý déšť již kane z květů, které v srdci rostou –
Ó teplo čarovné, ó sladká něho žití!
Mou ruku vložila na mladé srdce svoje,
dvé očí orosených v tom se rozhořívá –
Ó slunce dobrotivé, moje, moje, moje,
ó dětská důvěro a naivní lásko tklivá!
Ty stíráš bolest, dáváš smavou víru,
rtům mukou krvavým zpěv jásajících díků;
paprsku zlatý štěstí ve vesmíru,
ó neprchej, ty sladký okamžiku!
V němž cítím jen: krev srdce svého dala
by za tvou rozkoš radostně a vždycky –
a utrpení tušíc, líbezně se smála
svým důvěřivým smíchem melodicky.
To přišla žena dobrá, tichá, vroucí;
má duši důvěřivou, teplé tělo bílé –
slib něhy nejsladší a nehynoucí,
ráj srdce prostého s ní každá skytá chvíle.
[29]
Blíž, milý, blíž! dí oči mlčící i rety,
v hlubokou propast mizí žal i viny –
zpívajíť retů orosené květy:
Buď stvořen znovu, budiž člověk jiný!
Je jak chléb dobrá, čistá jako ráno,
v ní srdce dětským výkřikem zas jásá,
vše zjasněno jí, všecko požehnáno – – –
Andělé boží, jaká sladká krása!
[30]