CIZINEC

CIZINEC
Já nikdy dříve nevěřil, jak strašný je ten cit, že možno touhou po ráji, bolestnou touhou mřít, že mukou krásy trpěti kdys budu koho zřít. On mohl mít vše. Ve spleť cest mu růže padaly a něhyplnou krásu gest, jež běl těl odhalí, u nejkrasších moh’ poznat žen, vyhnanec zoufalý. Než ráj to nebyl. Rubíny mu retů nestačí, dny, hodiny a vteřiny mu mizí ve pláči, ve pláči strašném, který líc slzami nesmáčí. Cizinče, odkud, odkud jsi? Tys v ráji božím byl! Neb zapomenout nemožno nejvyšších oněch chvil. Já chápal jeho bolesti, – on andělem kdys byl! A nyní stal se člověkem, leč jemněji vše zřel a každý žel jím rozechvěl, [37] že bolestí tu mřel – vyhnanec ráje ubohý nejvyšší soucit měl. Kam vkročil, trpěl se všemi, leč němý byl ten ret. – Neovil čelo růžemi, ni lásky nedal sled mu nikdo v chvílích bolestí, jimž nelze rozumět. Neb nikdo z lidí nevěděl, že ráj on opustil, postavou, tváří, pohyby jim člověk všední byl, hořící srdce Milostí v něm nikdo netušil. Milostí tou, již tušiti nám není dopřáno, neb nečekáme toužebně zářící na ráno; ubohé srdce umřelo, umřelo uštváno. [38]