RÁNO

Antonín Macek

RÁNO
Své verše psal jsem ještě polo ve snu za mlhavého rána, kdy daleko bylo slunce, vše bylo měkké a šedé a ztrácelo se v nekonečnu. Tu bolest sevřela srdce moje a řekl jsem si: Nač psáti verše; jsou jako květiny, jež zvadnou a jsou pohozeny; tu bolest pomíjejícnosti srdce mé uchvátila, palčivá bolest k hlavě mé plížila se. Sen kolem mne šuměl a zněla píseň věčného umírání. A já vstal z lože, natrhal modrých zvonků i bílých, sladce vonících orchideí a trochu zrosené nádhery luční na ubohé své srdce kladl jsem tiše – a spolu kladl jsem své květy na tisíc trpících srdcí v polosnu bolestném se zmítajících. Jiní jim pěli boje o žití píseň tvrdou a krutou a volali k nim: Ó buďte tvrdi a zoceleni! Ale já vzal jich srdce jak byla – měkce a něhyplně jak květiny, jež tvořily prsty duchů, křehké a vonné a pomíjející. A nelál jsem jim, [45] že touží slyšet jinou, něžnou a plachou a pomíjející ubohou, vonnou píseň – a zpíval jsem jim svou píseň v stříbrném šeru mlžného rána. [46]

Básně v knize Kniha o ráji: