ZLATÝ PTÁK

ZLATÝ PTÁK Slavnostně vyzdobená dráha závodní. Mramorové sloupy ovinuté růžemi. V pozadí část ohromného třpytícího se křídla létadla. Noc, luna, leč zvolna se rozednívá.
Aviatik:
Jak krásné noc prosnít, ne však tím tupým zvířecím spánkem uštvaných lidí! Za chvíli rozpějí se ptáci, za chvíli rozjásá se má duše – Ne triumf laciný nezkrotné pýchy, ale štěstí, oh, neobsáhlé, vznášet se prostorem, roven být tvůrci! Novinář:
Promiňte, prosím, přicházím rušit – jak těžká služba, víte, je služba veřejnosti. Nesčetné oči pnou se teď na vás; o zlatém ptáku báje letí již světem nadšená zvěst. Promiňte, prosím, že i svým perem přispět chci k slávě velkého dne. [49] Neboť sloupce novin jsou suché a moje duše dosud neumřela, to bylo dávno, leč bylo to, když sladkou nadějí se chvěla, kdy pýcha stoupala mi k hlavě opojivě a milovalo se snivě! Teď hvězdy shasínají, mistře; den váš bude vítězství zářného den! Krásnějších neozáří východu slunce rudé, buď pozdraven, buď pozdraven! Aviatik:
Mně bylo, že tisíci životy žil jsem: životem stromu vkořeněn v půdu, leč větve obsypané tisíci květy trčely k hvězdám. Pak jako pták jsem v oblačné výši nehybně visel, pod sebou velehory, netuše ani, co lidské bídy, co prachu, ponížení tam dole! Novinář:
Jste bledý, mistře, chápu: Váš vlastní triumf vás zmáhá – Aviatik:
Ne, mýlíte se, nejsem ten, kdo váhá – jsme příliš mnoho dlužni slunci, vzduchu, zemi a dosud příliš malí i s největšími svými nadějemi. [50] Ne v pýše, leč v kráse tvořit, jít výše – přírody pán být krásný! Nade vším, nade vším! Zrak můj je zbystřený, jasný, zářící ostrov zřím: jenž nedávno vstal z lávy, neb země je dosud mladá a milující a krásné a silné přijme ráda, je země zářící, plodnáplodná, a sotvaže vychladly žáry, již rodí obry a kouzelnými zaskvívá se tvary. V mém žití není zla i není umírání, jen zdraví, krása, vzruch i zrání! A nejkrasší, můj pane, je mi krása nebezpečí, jen jím se stává člověk větší. Novinář:
Toť jako vzdálená hudba dnů mládí mého! Pane, mou ruku, člověka ruku životem uštvaného. Neb dole dýmá město, ohromné domy se tyčí, to zištnost, hydra tisíchlavá, řve a syčí; jen bílé páry hvizd, bouře proniká – v tisíci chapadlech zhynula duše básníka. Co člověk člověku zde může dát? Promiňte, zapomněl jsem se trochu, pane, leč skvělý bude zítra referát. Aviatik:
Můj bratře, je v tobě táž krutá bolest věku, jak ve mně byla, [51] než překonal jsem ji strašnou, šílenou odvahou. A nevím, zda slzy by měly trysknout z očí, či z hrdla vítězný křik! Novinář:
Budeme zpívat k chvále moře a novým jasem rozsvítí se naše zřítelnice –. Terrorista:
Neznám jdu přec k vám – Novinář:
Odkud, prosím, pane? – Terrorista:
Ze světa hrůz a muk a šibenice. Aviatik:
Buď vítán, bratře, šílený láskou, která se stráví svým ohněm sama. Ale ohně vulkánů ničí i zúrodňují, tvé oči, cizinče, o lásce vypravují. Terrorista:
Rozbij ten nástroj, odvážný muži! Jak hrozný mrak, z něhož jen na zem šlehají blesky, smrt a zpustošení, jen nové, větší zotročení tvůj věští zlatý pták. V čí službě budeš, ó zlatý ptáku, stvořený v chvíli opojné moci! – [52] Ale my musíme v temno, neb zápas neukončen, my moci podzemní, v bolesti zrození synové zkázy! Dívka:
V střevíčkách modrých lehce jdu k tomu, kdo žít nechce, jdu, než se rozední. I k tomu, kdo si výská, když rudé víno tryská do číše poslední. V střevíčkách modrých měkce rozkošné dávám lekce o štěstí zajití. Než tygr-smrt v týl skočí, dvé čtveračivých očí ti zasvítí. V střevíčkách modrých tiše jdu k tomu, jenž rád píše tak něžně, nadšeně, jak usínala tmavá ta hlava kadeřavá v mém klíně blaženě. V střevíčkách modrých k tobě jdu, muži, hrozný v zlobě, můj milený, můj milený! A všecky muky těla bych s tebou skončit chtěla, můj sladký, šílený! [53] Terrorista:
Ne, milá, zahořet může ve srdci lidském též plamen palčivější než láska k ženě! Ne, nejdu s tebou, dokavad trpí tisíce bratří – Ó, šílenství nejsladší, nejhroznější je láska k lidem, ne, milá sestro má, já nemohu jít s klidem, cos v duši mé jak dravec skočí a požár blýskne v oči. O díle snil jsem velikém – žij, dívko, s klidným básníkem. Básník:
Jsme starý, bláhový svět, my poodejdem zpět! V opojném víru tance na velmože ni psance my nemyslíme – zkáza-li blízko, – zpátky; života rytmus sladký si vykouzlíme. V střevíčkách modrých, má vílo! Pro zbytek noci mi zbylo tvé kouzlo měkké a teskné! Objímám pas tvůj v snění, v tvých očích roztoužení se leskne – tvé tělo bílé je a měkké, vonné a jak v opojivé mládí noci oné růžovou zoří mi bleskne. [54] Terrorista:
Ó, mistře, ustup, je hrozný klam tvůj, zářný klam zlatý. Nevyspěl člověk, by vládl živlům, neb neovládá démonů vlastního nitra. Ovládej dříve tajemný svět ten, který se zove ubohým jménem, ubohým slovem nepatrným: člověka srdce! – Co víru, co vášní se tamo skrývá! Ocean vzdušný nemá, věř, tolik strašlivých vírů jak srdce lidské! Aviatik: (hymna vzdušnému oceanu):
Oh, oceane vzdušný, kouzelné ty slovo, ty nejvyšší a nejnádhernější, jenž jímáš srdce člověkovo, jen vyvoleným přístupný a hrůzný. Můj oceane s blesky svými, svými uragány, bouř tónů v srdci rozpoutej, ať splynou nespoutány v nádherný volnosti zpěv luzný. Buď zdráv, oceane modrý, s beránky svými zlatistými, s obláčky růžovými, jak zlato bledé nebem kol rozsetými, buď, oceane, zdráv v svém klidu velkolepém! Buď zdraven zpěvem skřivana, jenž mizí v modré výši, [55] i zpěvem tím, jež srdce mé, když vichry tvoje slyší, rytmickým zpívá tepem. I pozdraven buď orlů volných skřeky, vln bouřným šuměním i vodopádů jeky, když slunce, ohromná ta věčná lampa tvoje, žár rozlévá kol, svoje vlévá žití, i nejnádherněji kdy v lotosech se perly třpytí a nejslastněji buší srdce moje. Neb říci tobě smím již slavně: bratře! Já tvoje tajemství ti urval a ve výši tvoji hvězdnou patře nesčetných světů v sobě cítím kolotání – Je Bůh či není? bláhová ta otázka je planá; má bytost létající, rozjásaná, věčného Božství cítí vlání. – Milenka:
Hle, líbá světlo jitřní již ony vrtule, motor, i nosné plochy a křídla! Je cosi magického v důmyslu tvém a cosi šíleně krásného v tvé odvaze! – A já mám jenom květy, bych přinesla ti je, jak je zrodily lesy, luhy a moje něha! Mám jenom oči nasycené láskou a vlahé polibky tvými a teplo mladého těla – je krásné, rci, líbati vysoko v oblacích, milý, – kdy každé chvíle může se sřítiti dolů dvé krvavých mrtvol! Aviatik:
Můj zápas byl dlouhý, neb cosi ochromeného bylo v stroji mém, připadal jsem si jak kulhavý, nemohoucný, o berlích. Ó jak nedůstojné to bylo! [56] Je mi, jak celé bych prožíval člověka ponížení, myslím-li na to! Ale teď říkám již ve výši oblakům: bratři! – volný a volný letící prostorem na zlatém, zářícím ptáku, nad sebou ohromné slunce a v nočním tichu sám s hvězdami – a s tebou! Milenka:
Pojď, budem si vypravovat o radostných událostech dnů našich.našich, o zrození nové země, o nových světech, jež se vynořily v nás samých – vím, že nebudu pěstitelkou budoucích existencí a neznám minulosti, ni budoucnosti, jen sladkou přítomnost! jsem jenom pěstitelka bytosti tvé, milý, a skromná, tak skromná, neb odměnou největší je mi sladké tvé obejmutí! Aviatik:
Budoucnost? Milá, ne, nemluv o budoucnosti – zdá se mi, že jsme zhřešili příliš, mluvíce o budoucnosti, zahazujíce zlaté vteřiny; byli jsme jako ubožáci octnuvší se na kolejích, když letí proti sobě dvé rozjetých lokomotiv. Ale nyní jsme uskočili z místa, kde duši hrozí rozdrcení, a učinili jsme ji zlatým ptákem výš vzlétajícím [57] a jásajícím nad horami modrými a moři zpěněnými. Milenka:
Můj zlatý ptáku! Milenče můj! To bude píseň nádherné odvahy, to bude jiné splynutí duší, až v zlatém voze výš azurem poletíme a dole špinavé země poslední zmizí dýmy! Aviatik:
Ne, milá, pták zlatý je nezkrocený jak příroda v tvůrčím svém rozmachu. A já se bojím, že zachvěje se příliš srdce tvé v úžasném jeho víru. Cosi mi praví: Ne dnes, ne dnes! Je silná dost žena, by odpoutána od prachu země vznesla se výše v ocean vzdušný k jasnému slunci? Milenka:
Tmu divnou ve zracích tvých zřím... Rci, milý, nač vzpomínáš si v chvíli, kdy započíná velký věk nový hrdinů nových [58] a nových lásek! Jsi krásný, milý, máš křídla a nejsi otrok hroudy! To bylo dávno, kdy četla jsem o nebeském voze zářného syna Slunce! Sřítil se krásný jinoch, plakaly pro něj sestry – ale já nebudu plakat, můj jasný sluneční bože! – – – – – – – – – – – Pojď, milý můj, již hvězdy dohořely a je mi, jak přicházela by nejkrasší pro ženu chvíle. Je ztužen poslední šroub a poslední připraven článek, – ó bude to nádherný, opojný let! Dnes láska a zítra? – rci, milý, zítra? – Neznáme umírání, závratně žijem i závratně dožijem a nic nás neporaní, jen číši rozkoše dopijem – a číši poznání dopijem, dopijem tajemství poslední – v nádherném vzkříšení ožijem v zářícím poledni. Aviatik:
Je možné zbožnění jiné, sladší z úst ženy?! Ne dnes, leč brzy! [59] Nebudeš létat na vratké skořápce jak hříčka větru, ale jak slunná, jasná milenka sladká vznášet se budeš v oblacích na křídlech obrovitých a naslouchat jejich jásavým, dunivým rytmům. Slyšíš zvuk varhan, nesmírných varhan: to vesmír zpívá hymnu nám krásným, nám volným, letícím jak dvě hvězdy! (Zpěv milenců v oblacích):
LetímeLetíme, letíme rychleji, vše v mlze bílé mizí – v oblaky zářivou naději, svou lásku vzneseme ryzí. Dole je hluk a beznaděj, u nás tep harmonický – šumí zde nádherný, sladký rej, opojný život lidský! – To bijí srdce – pozor teď – a zatoč rychle pakami! Lehounce, tichounce nyní leť – je zářný oblak nad námi. A rychleji zas, rychleji – dole jsme nechali svět! [60] S radostí novou i nadějí se navrátíme zpět! Stroj víří rytmickým záchvěvem, jaký to sladký vír! Letíme, letíme s úsměvem, v svých srdcích lásku a mír. [61]