VELKÝ MÍR.

Antonín Macek

VELKÝ MÍR.
Já tamo nezašel, kde nejprudčeji vichr vál – nač tamo jíti? – Do slunných krajů já zašel, slunce kde věčný úsměv hrál a kde se smavá řeka třpytí, kde lidé dosud lidem věří, tiší a skromní, víc neždající, než co jim země skýtá, kde velké děti upřímné jsou, tiché a jásající a kde sůl i chléb tě vítá, kde život krásný je, kde krásný i tuhý mráz, palmami lednými zkvétající – Ó, bratři moji, ó, štěstí, být jedním z vás, být jedním z vás, ne darmo čekající. Já duší lovec šťastný byl, úsměv šel s kroky mými, já lidem nelál vztekle – a chápal ty, kdož žitím jdou se zraky zrosenými, i ty, kdož plíží se němě a vlekle. Já uměl býti sám – a přec být duší u všech lidí a myslet na jejich žal; tolikrát kámen jsem odložil, věda, že řídí zlo zákon vyšší, než já jsem znal. – Leč růže, jež hodit jsem chtěl, jsem nikdy neodložil, by vůní tišily chorých křik. – Ty, Bože Kosmu, jsi růži v mé srdce vložil, já za to nejvyšší pěl Ti dík! 17 Ó mladí, radosti, ó čekání a touho! Jsem rád, že nejsem sám! Nevím, zda budeme čekati krátce či dlouho, vím, že již krásnější máme chrám, chrám, kde Bůh přeje žít, kde člověk žíti též přeje, (– oltářů netřeba v něm –) kde slunce zářivé všecky nás líbezně hřeje a všem, ó všem nám zkvétá zem, zem děkující nám, že jsme jí vrátili jas, zem plná zeleně, rosy – – Čekáme, čekáme – není nám dlouhý čas – jakoby z věčnosti vlálo již cosi. 18
Básně v knize Velký mír:
  1. V PŘEDVEČER BOUŘÍ.
  2. VOJNA.
  3. RYTÍŘŮV OMYL.
  4. VELKÝ MÍR.
  5. ČTYŘVERŠÍ.
  6. NEJVYŠŠÍ DAR.
  7. AŽ BUDEŠ MILOVAT...
  8. JARO NA KAMPĚ.
  9. I. Já nevím ani, zda kdy vlídná slova
  10. II. To není tvrdý přísných dogmat Bůh,
  11. III. Rty mé se nikdy neotevrou k lání,
  12. IV. Že čas můj nepřijde, mně není líto,
  13. V. Vím, nepřišla mi, když jsem mohl kvést,
  14. VI. Vteřiny dítě, sladký sonete,
  15. VII. Ve věku mém, žel, láska smutná byla,
  16. VIII. „Co nejdražšího, Pane, máš?“ se ptám
  17. IX. V mé mysli umělci šli, svoji víru
  18. X. Jsou nepoznané bolesti, jichž pal
  19. XI. Já hoře lásky přežil, z něho zbyl
  20. Xll. Mdle lampa růžová plá; její jas
  21. XIII. Co hledal jsem, to není v srdci tvém,
  22. XIV. Co bylo ve mně, vášní prudký žár
  23. XV. Po ženě touha dosud v srdci mém
  24. XVI. Ne, mezi srdci věčně chladnými
  25. XVII. l v světě chudých vesna zkvétala mi;
  26. XVIII. Je nejkrásnější u žen hudba gest,
  27. XIX. To bylo dávno, stále duněly
  28. XX. Květiny opuštěné za oknem,
  29. XXI. Je nejkrutější ctnost, neb nesmí znát
  30. XXII. Vzít život, jak je, proniknout jej cele,
  31. XXIII. PRAHA.
  32. XXIV. Na tvoji krásu, tvoje památníky,
  33. XXV. Volnosti dech byl vždycky v písních mých,
  34. XXVI. Jdou smrt a nemoc mimo duši moji
  35. XXVII. Noc jako věčnost. Bolest čtyřmi řádky
  36. XXVIII. Šli mimo lidé – lidé ne – jen žreci
  37. XXIX. Ptáš se, co štěstí? Nebýt dlužen sobě
  38. XXX. Ne Diana, leč tropů jsi ty paní,
  39. XXXI. Linií, tvarů tichou hudbu kreslí,
  40. XXXII. (II. sonet Shakespearův.)
  41. XXXIII. (I. sonet z ,The passionate pilgrim‘ od Shakespeara)
  42. XXXIV. V tom hořkost krutá, že jsi vzbudil vzruch
  43. FINALE.