MODLITBA ZÁVĚREČNÁ.

Antonín Macek

MODLITBA ZÁVĚREČNÁ.
Ve věku zrozen, jenž není můj, já sílu strašlivou cítím a láskou nesmírnou hořím, leč nemám dáti ji komu. Jak mrazí mne to v hrudi, jak bolí mne královský můj los! Zda kdy se vynoří v mé mysli hrdé ta hvězda tichá, tak míruplně v modrém pohoří hořící... Kdy lidé budou kol mne, v zraku stesk, ten nejsladší, nevyslovený a nevyslovitelný, vtělený v myšlénku ztajenou, těch pracujících pro nitro své, milujících pro lásku svou a nikdy pro potlesk – umělců vášnivých, jimž v srdci bůh, nejvyšší, nejdražší sídlí, které jen oblétá smích dětí, andělských vůně tuch nejněžnějšími křídly!... Až zmizím věčnosti ve proudu, jak jiní zmizeli, zda na mne vzpomeneš, ó věků příštích Paní, démone, anděli, 25 jež noříš se v mysli mé z času a prostoru tůně bezedné, ó, zářící Královno Slunce! Já přišel před svítáním, ty přijdeš v poledne – já živé duše nepotkal, neb příliš časně bylo, zářící světlo o staletí později se narodilo! Ty kněžko jeho, v slávě velebné jež jdeš, zda toho, kdo věstil příští tvé, zda vzpomeneš? Já v době kvasu žil, mrtvého šera, hnití, žalu, náš život ironicky zval se cestou k Idealu: Svět chudých hlady mřel, svět pánů shníval v rozvratu – já, královno, o Revoluce sníval návratu, té hrozné, neždané, leč vždycky neodvratné, leč také na ni století mé bylo příliš špatné; o lidské velkosti, oh, nikdy nezasnilo, po diademu duší hvězdném netoužilo – pro mamon zhynul ten a jiný zas pro chleba kus a umíraje, nevýslovný měl v duši hnus. Ty kněžko slunce, slyš syna ztraceného výkřik hrobový, jde ze století, jež znávalo jen okovy – v nich žilo, mřelo se – jen bojci osamělí byli, již v Horách Volnosti svých šíjí nesklonili, ač doufat nesměli, že kdy svit blesků tvých ozáří zornice jich očí krvavých! Ó, přijď omlazení z ruky tvé a něhyplné tušení jitra! – Je soumrak – a čekáme říši tvou budoucí, ó Královno Slunce! 26

Básně v knize Mému dítěti: