NEJVĚTŠÍ BOLEST VĚKU.
l.
Ohromném drží na řetěze
otroků, bláznů divnou směs
král světa Mamon vedle kněze,
by svět byl jeden jásot, ples.
Upírů hejno dál se slétá,
jim privilejí dána moc, –
nechť český kraj dál rájem zkvétá,
má zemi rodná, dobrou noc!
A krev nám ssají. Bez výkřiku,
plakat se nechce, nechce smát.
Teď není éra mučeníků
a nedůstojno věru lkát.
Ať krev nám ssají! Bez protestu
se přece snadno nedáme – –
A je ti, jak bys našel cestu
do budoucnosti neznámé.
Chytráci pějí kolébavku,
bys usnul v sladké závrati –
jen pro bůh, vzpouru ne a stávku,
líp, hochu, dnes se šosatí...
42
Však beztoho dle dějin vzoru
vzplá války rudá záplava,
srp velký vzchází na obzoru –
ohromná šavle krvavá.
II.
Než to však přijde, – tajně pěsti
dál budou mocným hroziti;
mít jistý chléb je přece štěstí
a škoda pouta rozbiti.
A bolest ta je nejstrašnější,
když marně ptáš se, proč se bít:
když krve var se ukonejší
a lid chce dále živořit.
Neb nemožno se vzdáti všeho,
těch různých potřeb života...
Sám necítíš, jak kahan jeho,
smrdutý kahan blikotá.
A dál se vlečeš drahou stejnou
neslyše chřestu vlastních pout...
Jen někdy pravdu beznadějnou
zdá se, že musíš vykřiknout...
43