NÁROD PENSISTŮ.

Antonín Macek

NÁROD PENSISTŮ.
Kde pensistů je národ malý mně souzeno je dýchati – i básníci tam začínali po pensičkách též vzdychati. Ze všech stran slyším stesky tyto, co ten si přeje, ten by rád – a v nitru všech mi bylo líto a musil jsem se trpce smát. O dávných obrech snil jsem v smutku, již mřeli pyšně vztyčeni, o starcích, již šli směle v půtku v nejprudších bitev zuření. Kde giganty já čekal jaré, zjevení kde zřel zářivá, tam na sluníčku kosti staré dětina stařík vyhřívá, 50 jenž chce mít klid již. Půdu doma. Zahrádku. Domek. Pole lán, kde svadlýma si řekne rtoma: „Hle země píď, kde já jsem pán.“ Můj ret je pohrdáním zkřiven, krev cítím divě prouditi; Odhynem, bože, nedej mi jen na slámě podle umříti! 51