Pochod.

Pochod.
Od jitra slunce světlem zlaceného my vlečeme se pod tornistry tíží až do poledne žárem vzníceného – a marně čekáme, zda cíl se blíží. Že v oheň nepřijdeme, naděj mizí. Už hranice jsme dávno překročili a cizí zemí se skloněnou šíjí jdem včera, dnes... nu – dokud stačí síly. Jdem prachem bílých silnic. Hrdlo pálí a jazyk bez pohnutí v ústech leží. Rty suché, zrak se žárem slunce kalí a nohy zvedáme už jenom stěží. A v hlavě hučí krve rudé vlny, z nich obraz domova se náhle noří. Dvě hnědé oči – hořkých slzí plny – tři drobné hlavy – ach, jak hlava hoří! Zní povel: „Vpřed!“ – Zas rovnají se záda, had šedý dále silnicí se vine. Co chvíli do příkopu kdosi padá – a kdo jde dál, už sotva nohy šine. 19 Dvě myšlenky jen občas mozkem letí: Že vpředu smrt kdes na nás skrytě číhá a za námi že domov, žena, děti, jichž obraz drahý v duši se nám míhá. Tak jdeme dál... Smrt v dálce číhá kdesi – Ta těžká tornistra nás k zemi tlačí – a na paty se rodina nám věsí. Tak jdeme dál – nu – dokud síly stačí. 20