Koně.

Koně.
Koníků strakatých, koníků bílých, hnědoušů, vraníků řady já zřel. Pružný a někdy zas volný chod byl jich, hřmotných i štíhlých byli těl. V pole je z domovů jako nás vzali, řemení nové též každý z nich měl. K jízdě ty štíhlé a těžké zas dali pod chomout vozů, těžkých děl. S počátku šlo to tak dobře, jak s námi. Ale již za krátký, kratičký čas koníků průvod jsme vídali známý – do krve odřen hřbet i vaz. Major měl vraníka, šel jako panna. Měl jsem ho opravdu ze srdce rád. Granát mu v prsa vjel – prask – strašná rána – krvavý chuchval k zemi pad’. Jako my lidé ti koníci byli: Táhli svůj náklad, až došel jim dech. 25 Takoví koně se do hlavy střílí – těla jich leží v příkopech. Studené deště se spustily náhle, pršelo trvale několik dní. V bezedné bažiny silnice táhlé za krátko deště promění. Táhli jsme znaveni, tonouce v blátě, silnicí, po níž jel povozů řad. Kočové – Slováci v chatrném šatě – nestačí koňů pobádat. Nebozí koníci – hnědí i bílí – marně se snažili dostat se dál. K prasknutí napiaty svaly i žíly – Vůz se však nehnul, v blátě stál. Ničeho nezmohou nadávky steré, ničeho nezmůže bič spoustou ran. Koníček nebohý z bláta se dere, na zem až padne utýrán. No a pak – na vojně krátké jsou soudy – do hlavy kuli a v příkopě lež! Do vzduchu vzepiaty ztrnulé oudy – s přetěžkým srdcem dále jdeš. Za každým desátým, dvacátým krokem, v pravo i v levo je obrázek týž: Ubitý koníček leží tu bokem, sotva jej v blátě poznáš již. 26 Koníci nebozí, koníci zlatí, kdosi vás z domova jako nás vzal. Kdo se z vás, koníci, kdo se z nás vrátí? v zmučeném srdci jsem se ptal. 27