Náš praporčík.

Náš praporčík.
Malý a tichý, nenápadný vůbec. A nebýti té jeho uniformy, jež nesla přece jakés zdání síly, mnozí by o něm vůbec nevěděli, ač denně chodil do každého domu, jejž obývali jatí důstojníci. Byl synem baťušky z kazaňské gubernie, jenž zplodil v bázni boží řadu dětí, k „siljotkám“*) píval nezbytnou svou vodku a podporou byl děržavného cara i všemocného jeho činovnictva. Šel Kolja na studie do Kazaně, kde s chlebem suchým, jejž zapíjel čajem, jed’ odpor proti děržavnému caru i všemocnému jeho činovnictvu, jenž dosud zůstal v tiché jeho duši, ač oblečen byl v carskou uniformu. A poznal čistou ideální lásku, s níž ještě jako student oženil se – v Kazani byla tehdy učitelkou – ——— *) siljotky = slanečky. 76 a měl s ní jediného chlapce Misťu, jejž vychovával dobře, kamarádsky, ač tělesně ho trochu rozmazloval ve strachu stálém, by mu nezastonal. Ve velké vojně ležel pod Přemyšlem, kde kule projela mu pravou rukou. Pak přivezli ho domů, brzy uzdravil se a stal se potom naším komandantem. Ač slabé srdce jeho těžce churavělo – což byla památka na velkou onu vojnu – přec jasně dívaly se na svět modré oči a kolem rtů mu často zahrál úsměv. Mně symbolem byl toho lidu svého, jenž, těžce nemocen, se bodře díval na svět s úsměvem, kterým září dobrá duše, očima modrýma, jimž podobné jen zřídka jsem viděl u některých malých dětí a dvakrát, třikrát v pěkné dívčí tváři. Leč v žádných neviděl jsem tolik klidu, jenž proniknut byl hořkým podvědomím nemoci vážné, která v nitru sedí, a opět prozářen byl usměvavým svitem, jenž často šlehá bleskem ironie, té, která bičuje i vlastní ráda srdce, tryskajíc někdy hravou jiskrou humoru, smíchu, za níž pláč se tají. Jen málo očí v celém širém světě jsem viděl modrých tak, jak jeho byly: 77 To bylo někdy u malých jen dětí, snad dvakrát, třikrát v pěkné dívčí tváři – A nad ně milejší mi vskutku byly jen jedny velké, hnědé dobré oči, jež doma marně v dálku vyhlížejí. 78