Nositelky světa.

Nositelky světa.
Jak vánek, čeřící lehounce hladinu vodní, nadýmá bílé plachty, jež ženou těžký koráb s nákladem drahocenným k přístavu dalekému, tak úsměv slibný mladých dívčích rtů i vděčný úsměv žen za lásku dařenou i hrdý úsměch matek vrásčitých tvrdého muže srdce nesmírnou silou plní a žene dále v ruch a shon a boj. Jak lehký pohyb kormidla loď obrací, kde chce ji míti její velitel, jenž klidně tak a s prostou vírou v sebe ji celou ovládá, tak lehký dotek měkkých bílých rukou s hedvábnou pletí, tkaní modrých žil a teplem něžným sálajícím z nich obrací hravě, kamkoliv se zlíbí, velikána-děcko. Jak lichotivý hravý tleskot vln, jenž vlévá v srdce poutníků všech klid, že nikdo nemyslí na skryté skály, ni na bouři, jež zítra rozzuří se, tak dobré slovo vlahých rudých úst, 135 hladící nervy napiaté jak vzpruhy neb chabě povislé jak zpřetrhané struny, konejší duši sladkým zvukem svojím a nedá procitnouti spícím strachům. Leč přijde chladný déšť a vítr šlehá, krůpěje slané zachytí se na rtech, křik bílých racků úzkostně zní vzduchem a v duši vchází nevýslovný smutek, jímž radost, krása cize prohlédají – Tak slzy řinoucí se z krásných očí a nářek deroucí se z bílých hrdel i rukou lomení v ráz shasí všecka světla v duši, že není krásy v celém světě širém a není radosti, jen těžké chmury visí nad duší zlomenou a halí všecko v šerý závoj smutku. A jako sluneční dni plné zlata, štěstí se náhle mění v olověné dusno, jež těžké předtuchy do duší seje lidských, až náhle šlehne blesk, hrom zarachotí a vlny zvednou šílený svůj tanec pod bičem vichřice, jež trhá lana, plachty, stožáry láme, otvírá bok lodi, ji srazí se vším na dno oceánu – tak šlehne náhle zhoubný plamen v očích, z nichž dosud zářilo jen tiché štěstí, v hruď padne úzkost a vášeň zasyčí a metá divé vlny, v nichž hrdý gigant bezmocně se zmítá, až padne zničen do hlubiny hluché, 136 na dno, kde viděl před tím odraz nebe a nyní cítí jenom sypký písek, jímž pronikají tvrdé, ostré skály, a v hrudi byt si dělá slizký polyp. Ó Atlantové, nositelky světa! Vy zdrojem nesmrtným jste síly, pokoření, vy radostí jste, krásou, smyslem žití, v něž jindy zoufalství a bolest rozséváte, z vás život prýští, ve vás smrt se tají. Je země zemí, dokud vy jste na ní, a zánik váš je zánik všeho žití. 137