To jsme si nemysleli.
Když mladé lásky nitky zlaté
jsme spolu předli na polních stezkách,
či když jsme listy sváté
kdes v lese krokem tichým rušili z klidu,
že budem všecku slast i bídu
života spolu nést, to jsme si nemysleli.
A když jsme pod společnou střechu
zmámeni štěstím poprvé vešli,
že v duší našich dechu
již jiných duší dech se k životu hlásí,
jenž v žití vnese tolik krásy,
viď, sladká ženo má, to jsme si nemysleli.
Když šťastni v dětí svojich křiku
jsme spíjeli se radostí tichou,
když šepot vroucích díků
se nesl v širý prostor všehomíru,
že od nás urve v divém víru
mě strašná vichřice, to jsme si nemysleli.
A když jsi psala listy svoje
mně v tichu nocí zoufalá bolem,
z nichž útěchy mi zdroje
139
vždy tryskly, i když smrt se krvavým letem
kol hnala, tobě, našim dětem
že budu zachován, to jsme si nemysleli.
140