39. Člověk jsem, a člověk budu.

Jan Karafiát

3939. Člověk jsem, a člověk budu.
Stříbra já si nevážím, Aniž pak se kochám v zlatě; Pošle-li mi císař řád, Pěkně si jej schovám v vatě. Už též umím pohrdat Tím, co o mně leckdo řekne, Aniž pak se srdce mé Už tak honem čehos lekne, Tak že jsem se domýšlel, Stoik že už jsem neb budu, Aneb vůbec filosof, – V jakém však to vězím bludu! Zapomnělť jsem na Stou, Akademii a všecko, Když se na mne usmálo Ve kolébce včera děcko. A dnes jsem vám plakat zřel Stoletého téměř kmeta: Ukládalť tu do hrobu, S níž svá lepší strávil léta. 72 A v tom vzletěl skřivánek, A tak čistě pěl nám k trudu: Ne, buď, kdo chceš, Stoikem, Člověk jsem, a člověk budu. 73