Stesk.

Stesk.
Brutus, wo ist dein Cassius, der nächtliche Wächter, der nächtliche Rufer? H. Heine.
I. I.
Hlas, který mluví, dozní bez ozvěny, meč, který řinčí, druha neslyší. Sten, který slyšet, nevyvolá steny. Proklatá země! Vždy se utiší! Klas není sám. On klasu bratře říká, a vrch se k vrchu druží v pohoří. Květ tvého stesku baví botanika. Proklatá země! Nikdy nehoří! Jdeš. Věčně jít. Je mrtvo tak a dusno. Čekati marno, vzpomínati hnusno. Jít. Věčně jít. Kdy „dosti!“ řeknu si? Sám! A vždy nucen zápasiti za tři. Sám! Bez sester aa, běda, beze bratří. Prokletá země! Dusí. Udusí. 22 II. II.
Vy, které v nocích bezhvězdných jsem snil, pod tíhou snů svých klesaje, své práce: do kterých dálek šik váš zabloudil, nezvěstná moje generace?! Vy, které v nocích bezhvězdných jsem zřel, mně rovní touhou, silou mohutnější: na které pouští žár váš dohořel, do kterých temných skryli jste se skrejší? Noc přišla zas. Klid marně čekám leže. Hodiny slyším těžce bíti s věže. A potom ticho. Převalíš se. Hnus. Hnus padá s nebe,nebe jak se stromu listí. Chytráci. Sobci. Karrieristi. – Brute, kde je tvůj Cassius? III. III.
Hluboká propast. Bezedná. A spíš než propast bažina. Jedná se a zas nejedná, Zapomínázapomíná a vzpomíná. 23 Hra stínová. Ptá tvůj se zrak: „Co hraješ vlastně, mátoho?“ Také se střílí. Ale tak, by nezabili nikoho. Polnice náhle zatřepetá. Už k smíchu stará polnice ta, jež troubí vždycky nadarmo. Už k smíchu hledat lidi celé. A slyšíš mručet omrzelé: Pod jarmo? Tedy pod jarmo! 1912. 24