ROZLUKA V ČERVENCI.
Byl červencový den,
a v moje přísné čtyři stěny
díval se život roztoužený
jak mladý a osmahlý tulák,
jenž vrátil se, zpívaje, z dobrodružných cest.
A bylo mně náhle tak nudno s duší mojí
u žebráckého stolu,
s něhož jsme po léta drobty jedli spolu,
illusí drobty, zjitřující hlad.
Nad naší láskou, chytráckou a chladnou,
zavála náhle drsná vůně klasů,
těžká jako rozmačkaný chléb:
a slyšel jsem tisíce opilých hlasů
ve světě,
jak se vzpínají, dmou a nemění,
och, tajemné, věčné šumění
všech věcí pod sluncem!
Dusil mne smutek dvou přísných očí,
7
však přece jsem cítil, jak země se houpe a točí,
veliký, zářící kolotoč,
a slyšel jsem zvonivý smích
radostných pocestných,
a plodný praskot rozpálené hlíny.
„Dosti, má duše, soužití neplodného!
Léta má s tebou byla jen čekání.
Já v světě mám nějaké skryté poslání,
jak nesl bych komusi radostnou zvěst.
Nevím, co udá se, až poselství zjevím;
nevím, kdy vyřknu je, ba ani komu nevím:
však v nitru je slýchávám volat a kvést.
Tož na cesty půjdu! Co živého ve mně,
nechť zpevní se pevností plavé mé země;
nechť větry mne kovou, nechť silný jsem hladem,
bych v ráji se neukryl před svůdcem hadem!
Ó, Země má, matko ty prudká a širá,
tebou buď těžká má láska i víra;
jak ty chci být bezbranný, jak ty chci být silný,
s tebou být oklamán, s tebou žít neomylný!
8
Buď s Bohem, má duše, družko má stará;
ty křehká jsi příliš pro noce jara,
pro noce touhou a polibky vlahé,
kdy uprostřed světa srdce je nahé.
Vím, moudrá jsi, do dna znáš nicotu chvílí:
však radši mám srdce, jež z lásky se mýlí,
srdce, jež zloupeno, uvěří znova
v bláhovost očí a nevěrná slova.
S Bohem, má duše, ne na shledání!
Ty z okna jen miluješ přeludy měst;
já v dešti mám rád luk dubnových vlání,
přísliby rána, nestálé milování,
ukrutnou šíři poledních cest!“
S veselou písničkou jsem odešel od stolu,
u něhož po léta jedli jsme pospolu:
a spatřil jsem oknem, jak o bílé dlaně
opřela skráně,
a hleděla lítostivě v zlatý letní den –
Ale já neměl jsem lítosti v srdci
z pozdního loučení:
9
Viděl jsem brouky v šťavnaté trávě,
jak hupkají mile a hloupě a hravě,
spatřil jsem na slunci křižovatky cest!
Viděl jsem dělníky na zprahlém poli,
zaslechl písničku, svištění kos,
viděl jsem ramena, vypiatá v záři,
smířený úsměv na tvrdé tváři,
spatřil jsem motýle, jak pářili se v letu,
a vzkřikl jsem vášnivý pozdrav světu,
volnému, širému, živému světu,
jenž ležel přede mnou jako žena
v sametu tráv položená
pro rozkoš silných úst.
Tisíce paží rozpial jsem vstříc zemi,
tisícem očí vracel úsměvy,
tisícem uší naslouchal jsem, zpitý,
jak věci hovoří.
Tisícem ramen rozrážel jsem větry,
tisícem příd jsem zbrázdil zlatý vzduch:
10
a jako plavec za svítání
na stožáru bdělém,
osamělém,
vzkřikl jsem s radostí, vzkřikl s úžasem:
„Vzhůru, bratří, před námi je zem’!“
11