ŽALM
Pastevec z rána vyhání stáda. Teplý dech ovcí chrání jeho srdce, a tráva vzdychá láskou pod jeho nohama. Je sám a sám, a provází ho jen jeho pes a stín. Ale on neví o své samotě. Jeho oči zrcadlí pokojně svět a jeho srdce netouží než dobře pásti ovce, jež mu byly svěřeny. Je starý, ale nevidí svého stáří. Slunce denně vychází a zapadá, a květy jsou každého roku stejně zlaté. Jeho duše nechodí rychleji než jeho nohy. Neví, že čas, jenž odešel, nikdy se nenavrátí. Neví, že možno umříti před svou smrtí. Bože, proč jsi mne neučinil pastevcem!
Dělník den ode dne buší kladivem. Jaro přechází v léto, a léto se sklání do zimy. Ale dobré údery kladiva neohýbají jen železo, nýbrž i čas. Ruce bolejí únavou, a duše nemá pokdy býti větší než jejich dlaně. Naučí se od nich dobře uchopit a pevně sevříti; a buší do železa, jako by bušil do osudu. Každým dnem umírá, ale neví o svém umírání. Neví, že člověk může žít i po své smrti. Bože, proč jsi mne neučinil dělníkem!
Námořník křižuje moře a míjí země, a moře je pohyb, jenž nikdy neustává. Stále přichází a stále odchází. Neví však, že příchod je bolest a odchod je bolest, a smrt že je nejtěžší loučení. Přichází bez naděje a odchází bez vzpomínky. Neví, že možno minouti štěstí. Neví, že možno se minouti s životem. Bože, proč jsi mne neučinil námořníkem!
Proč jsi stvořil toto opuštěné srdce, jehož nechrání teplý dech ovcí? Proč jsi mi dal tuto duši, denně umírající, aniž jsi vložil v mé ruce sílu kladiva? Proč jsi mi dal tuto neklidnou touhu, jež mne celého přesahuje, jež věčně míjí a věčně pluje, aniž se nebojí loučení? Proč jsi mi dal mé ruce, aby mne olou-
10
pily, mé srdce, aby mne zrazovalo, a mé oči, aby mne naplňovaly temnotou? Proč jsi zavřel mou lásku do temného žaláře, v němž neslyší než úzkost vlastních vzdechů? Můj Bože, proč?
11