PÍSEŇ SOUMRAKU
Již unaven jsem, Bože, marnou lásky poutí!
Má hlava na rameni touží spočinouti
a dívati se v teskném pousmání,
jak slunce tvé se za obzory sklání.
Jsem smutný cizinec, jenž nikde domov nemá.
Zem syna zapírá, a obloha je němá.
Tvá jara mučí mne, a bolí tvoje léta:
je ranou do srdce i motýl, který vzlétá,
jsou nože květiny, jsou samotou tvá města
a nad propastmi hříchu jde tvoje slunná cesta.
Má duše zrazená je za hradbou slov skryta,
můj úsměv nikoho již s láskou neuvítá,
a v očích nadarmo stesk těžké touhy plane.
Umdlené srdce mé skryj v mlčení, o Pane!
13