PŘEDJAŘÍ
Vítr zadul, a bílá oblaka vyplula po řece. Obloha proměnila se v měsíční jezero, v němž se utopilo mnoho smutných milenců.
Na kraji lesa seděl starý faun a díval se na svět očima, v nichž byl smutek tisíců let. Jeho píšťala zpívala stříbrnými tóny jako smích, jenž pláče. Tóny se rozbily o mladé břízky, a v trávě rozkvetly konvalinky. Tóny vyletěly mezi oblaka, a bylo to hejno labutí, jichž peří bylo potřísněno krví. Tóny zapadly do řeky, a tesknily němýma očima ryb. A nejhlubším z nich, jenž se proměnil v stříbrný šíp, probodl své srdce šestnáctiletý hoch.
Za noci odešel Faun do města a sedl si na vysokou židli v baru. Pil zelený coctail, a všichni viděli skrze kouř mladou trávu jako chmíří pod paždím. Oči tanečnic se proměnily v poměnky, perniková srdce vzplanula láskou, a balonky odletěly k hvězdám s polibky. A saxofon plakal nad malou dívkou, jež umřela bez lásky na květnou neděli.
30