TVÁŘ V ZRCADLE
Černý vítr nadzdvihl tmu a věci se zakolísaly na provazech svých jmen. Nadešel příliv noci.
Strop spadl do propasti a hvězdy se zřítily do uděšených očí. Ústa, jež chtěla promluviti, vyplivla chuchvalec tmy.
Pohřební svíce planou, a zrcadlo prohlubuje do noci prostor, jenž nemá rozměrů.
Vyšel jsem z hlubiny tohoto prostoru.
Moje tvář zdvihá se ode dna jako tvář utopence a vyplouvá na nehybnou hladinu.
Chladné sklo činí ji podivně ztrnulou a obnažuje mrtvá ústa v krutý a smyslný pošklebek.
Příliv noci stoupá a temnota zatéká do všech skulin a spár. Prostor v zrcadle zůstává však nehybný a tichý, jako by plul na vlnách jiného času.
Dvě studené, bezcitné oči vpíjejí noc. Mají lesk nožů a neřestný stín uliček, jimiž se vleče postava s mojí tváří. Jsou to oči vraha, jenž nezabil, oči náměsičného blázna a sveřepého lupiče žen.
Och noci, zastav se nad touto tváří! Spusť svá temná křídla a zahal tyto oči, upřené v nicotu! Rozevři propast času a pohřbi tato prokletá ústa, přesycená hladem! Roztříšti toto zrcadlo, jež zradilo tvá tajemství a obráží strašlivou tvář snů, vystupující z hlubiny.
Noc bije do stěn temnými vlnami a věci se cloumají na provazech svých jmen. Zasklená tvář se kolébá, unášena nočním přílivem. Její oči se přivírají do úzkých štěrbin, a cosi se v ní rozpadává.
38
Pohřební svíce planou, a nazelenalé rty se sešklebují do krutého a smyslného úsměvu. Utopenec se pozvolna ponořuje do prostoru, jenž nemá rozměrů. Jak odplouvá, je to tvář mé smrti, jež pozoruje živého.
A na světě není nic, není nic, než zrcadlo a noc.
39