ARABIE

Miroslav Rutte

ARABIE
Zřím vlající vlajky, dech černých komínů, a život mi slavně před zrakem míjí jak ohromný film snů. Od břehu k břehu, po zpěněném moři, jež spoutává, bičuje, míjí a boří, žárem a tmou srdce mé, opilé Evropou, míjelo jako mořský pták. Na vrcholky hor můj usedal zrak, a větry zmámená má mladá ramena drsně a silně objímala svět. Má noc byla pohybem, pohyb byl den; nikdy jsem nestanul nasycen, a ženy a země, jež míval jsem rád, smíchem mi kynuly na návrat. Jako pták s výše, s šíře svých moří viděl jsem lidi, jak staví a boří své maličké životy na zemi. Srdce mé opily železné ryky neklidné, spocené Ameriky, však jednou – och, jednou spatřil jsem na loktech léta zmámenou zem, jež ležela nahá pod smavým nebem a voněla všechna láskou a chlebem. Viděl jsem slunce, jak po březích chodí, bůh mladý, jenž s ženami objat se vodí, a kdosi mi řekl: hle, Arabie! 23 Tam se as krásně a horoucně žije, krásně a prostě zmírá! Tam na větvi života člověk se kývá, je tvrdý, pak sladký, pak utržen bývá laskavou rukou; i smrt je tam šťastná – A náhle jsem zatoužil rozbíti stan, a žíti tam se ženou, se sluncem sám... 24