EVA

Miroslav Rutte

EVA
Mlčela nebesa, mlčela panenská země. Brázd oráč budoucích, muž vzdorných a širokých ramen, muž vonný jako strom a těžký jako kámen nad spící Evou naklonil se jemně. Na trávě ležela, jak upadlý plod bílý. Jak na veliké květině se rosa na ní chvěla. Noc byla bezedná, muž pln byl smutné síly, a země čekala pod plavou tíhou těla. Jak podivno je spát, být žitím opuštěn! Tak ležet samoten až na samém dnu noci, mít ruce spuštěny a čekat bez pomoci, nevidět věcem v tvář a neznat jejich jmen, být vtisknut do země svou vlastní němou tíží a náruč nerozpiat, když lásky druh se blíží, mít oči zavřeny, již neobrážet svět, a v tichost svou být pohroužen jak svadlý bílý květ! Noc byla bezedná, zem plna smutné síly. Nad družkou svojí Adam nakloněn poprve slyšel čas, jak v nicotu se chýlí, a uzřel smrti stín ve spánku první z žen. 31