POLEDNÍ VÍTR

Miroslav Rutte

POLEDNÍ VÍTR
Jsem tak ponořena do sladkého ohně lásky, že nic jiného nechápu, než všechnu lásku. KATEŘINA Z JANOVA.
Již nemohu srdce své rozpjat víc; jsem maličká, umdlená žena, ohnivým šípem lásky tvé do ňader zasažena. Krvácím vůní jak mladá zem v dubnovém ránu pod rýčem! Jsem teplá jak brázda, jíž slunce chodí, vypiatá všechna jak boky lodí, jež na vlnách široce tkví. Och, sejmi mou sladkost, všechnu mne tíží; Srdce mé uzrává, můj srpen se blíží, což laskavý zahradník spí? Hleď, nejsem než ovoce natržené; noc hoří mi v očích jak den. Vichřice lásky čas duší mou žene, že nevím, co bdělost, co sen. Ó, vezmi mne na klín, zvířátko plavé, utiš mne, ukroť můj žár! A nebo mne uchvať, v srdce mé žhavé lásku svou zatni jak spár. Což neslyšíš, v žaláři rukou mých jak po tobě pláče můj smích? Přijď, Pane, smích můj osvoboď, jak polední vítr mne žeň: jsem zmámená tebou, jsem opilá loď, jsem nejprudčí, nejtěžší z žen! 34