HRA MÍČEM

Miroslav Rutte

HRA MÍČEM
Větérku jitřní, siťko má plavá, v níž zachycen uvízl motýlek čas, sestřičko lhavá, usměvavá, proč na srdce políbila’s? Na kraji daleké cesty ses bála, že možno je jíti a nedojít: a v náručí mém ses zlíbána smála, že možno je ztrácet a žít. Jak barevné míče’s mi házela slova, a slunce se smávalo k našim hrám; každého večera bývala’s nová, a každého jitra jsem zůstal sám. 35