NEMOCNICE

Miroslav Rutte

NEMOCNICE
Čtyřicet spalo nás pod nízkým stropem v zatuchlé světnici: čtyřicet zpocených, zlomených těl, v nichž života pohyb zkameněl, dýchalo tepel svých směsici v ovzduší zvířecí, dusící, v němž umlklý výkřik nožem tkvěl. Jediný kahan, jediné světlo studeně žluté, jako dvě zlodějské ruce, nelítostné a kruté hmatalo tmou, po přikrývkách hmatalo, těžce se ježících, po hřbetech ohromných zvířat, na břichu ležících pod kamennou, špinavou oblohou. A vidíš – och, čtyřicet zraků do šera zírá, čtyřicet párů očí, z nichž každému těžko se zmírá, čtyřicet srdcí, jež tělu lhou. Když šedivý hřbet se nehýbe vedle, jsi náhle osamělý, a je ti, jak spící světnicí by nějaké zvony dunící těžce a slavnostně zněly, jak kdosi by v bláto byl temnotu zhustil, jak kdosi by z rukou svých ruce tvé pustil, a ty jak bys hluboko, hluboko padal – Vztyčíš se, zmučený, v loži. Slyšíš: jde zemí čas boží, jde vteřin svých němými kroky. Vedle hřbet šedivý nehybný leží: 45 a náhle i karbolu zápach je svěží uprostřed kalného, zhoustlého ticha, jež čtyřicet úst ti do tváře dýchá, čtyřicet úst, z nichž jedna snad, Bože, jsou lichá! A všichni se díváme k oknu, jež bledne a bledne jak rána v špinavém mase zdí: a čekáme všichni, jak svázáni na pomoc, až světlo v nás protrhne mlčení, až světlo zodpoví, kdo zemřel z nás v tuto noc... 46

Básně v knize Básně: