NÁVRAT MARNOTRATNÉHO

Miroslav Rutte

NÁVRAT MARNOTRATNÉHO
Hodino návratu, hodino líbezná! Otcovský dům je zas dokořán, a duše, jež vrací se s daleké pouti, je zmámená něhou svých ran. Na dlani domova noc je tak tichá. Neklidné srdce už nepospíchá a usedá nesměle v kout. Věneček prostých vzpomínek vije, pod matčinu písničku celé se skryje a dá se až do dna obejmout. Lampa je na stole. Kam padá zář, věci jsou věrná a laskavá stráž, jako by v noci zlých přání a tuch kol tebe splétaly stříbrný kruh. V zahrádce pod okny reseda voní; jsi doma, a svět tě už neleká. Chvíle jak skleněné korálky zvoní a láska je pro tebe navléká. Nějaký svatý a pokojný stín políbí zmučené čelo: není již touhy, není již vin, kdos vysvětil znovu tvé tělo. Jsi maličký, ztracen, a nežádáš více. 71 Domov má nad tebou stráž. A srdce je bílá holubice, již nesou na oltář. 72