MĚSÍČNÍ RŮŽE

Miroslav Rutte

MĚSÍČNÍ RŮŽE
Usnuli lidé a město spí v hlubinách svého tajemství. Nenávist, touha i pýcha jedněmi ústy dýchá, spánek je nejhlubší bratrství. Na loži nemocný umírá; co nikdy neobjal, objímá, do jeho očí padá tma. Švadlenka v podkrovní světnici vzdech jeho slyšela, a nejsladčí růži, jež v srdci ji vzkvetla, stříbrnou nítí měsíčního světla doprostřed nebes vyšila. Měsíční růže rozvila pod dechem smutného muže, v stříbrných lístcích ukryl tvář. Nemocný naposled o lásce snil a milenku v růži políbil. Nocí šla veliká, slavná zář. Žena, jež děťátko kolébala, na svadlá ňadra si růži dala: – Spi, dceruško má, spi, láska je kruté tajemství. Tělo mi zloupila, nezabila, srdce mi ranila, z ran mých žila, 101 spi, děťátko, spi, v tobě spí má krásná slova, v tobě líbat budu znova, láska je kruté tajemství – Noc dechem touhy se rozechvěla, mrtvý se tiše usmívá, dvě zmučená srdce a marná těla měsíční růže přikrývá. A nad spícím městem zní píseň lásky a loučení. 102