L’ENFANT PERDU.

Vladimír Houdek

L’ENFANT PERDU.
Tvé oči mají černý lesk, lesk smutečního sametu, na jehož rozestřený stesk umrlčích svící padá blesk. Já mám ty velké oči rád v pochmurné vášně roznětu: při hříchu když je vidím plát, mám lesklý jejich samet rád. Ó v sametech těch smutečních se halí malých rakví dvé – a kdyby’s jejich víka zdvih’, spí nezrozená žití v nich. Nevinné, plné čistoty zůstaly černé oči tvé pro nezrozené životy, pro pochované životy. 7 Pod naším oknem častokrát, – když spala’s něžné mdloby snem, já vídal tichou nocí plát světélek bludných rej a chvat. A často, skloniv hlavu svou, polibky vzdušné cítil jsem: – ach, toť ty smavé duše jsou těch, kdo se zrodit nemohou. 8