TEPRVE VČERA.

Vladimír Houdek

TEPRVE VČERA.
Já postih’ tvůj výraz. Věz teprve včera jsem postih’ tvůj výraz. Ty’s hleděla v zrcadlo a zoubky své cenila’s do toho šera, do smutného ticha, jež síní mou zavládlo. A v chvíli té bizarní podoba sterá mně zakmitla mozkem. A mrazivě dopadlo to ticho v má prsa – však z mračného šera jen zoubky tvé zářily v blysknavé zrcadlo. Tam zřela jsi dlouho!... Tvé rety se nesmály! A podoby zvířecí šerem se míhaly – já před jejich zuby své rámě chtěl skrýti, jež posud tvé ohnivé kousnutí cítí! Sám seděl já v koutku a v zrcadle blýskaly dvě řady tvých zoubků – tvé rety se nesmály! 21