ZIMNÍ VEČER.

ZIMNÍ VEČER.
Jak němě hledí v pláň ten v mlhách domek bílýbílý. Tré osob v mlčení a dumách soumraku zří z jizby v kotouč mlh, jež níž a níž se chýlí a z nich si spřádají hru teskných přízraků: Až tam, kde nejhustší je mlh těch příval stmělý, máť zrak svůj upírá. Zří hrob, kde leží muž – rov skleslý. Na něm kříž – syn boží strouchnivělý na hřebu jediném se sotva drží už. Jak spravit starý kříž? Žluč vzkypěla by v nebi, v sníh kdyby Kristus pad. – A sníh vždy bližší je. – Radš za groš poslední se zítra koupí hřeby a mladší dceruška zas Krista přibije! A dcerka – v modlitbách. To dítě plavovlasé zří v zamlženou výš vlhkýma očima, 72 tam vidí anděly, máť boží v zlatém jase, i otce starého, jenž vous tak bílý má – však ze všech nejraděj tam jeho syna zřela, hrdinu štíhlého a ničitele vin – jak často vídává v snech bělost jeho těla, zrak jasný, jenž jí zří až duše do hlubin, jak ve snech vábívá ji pohled jeho vroucí, řeč jeho líbezná a přec tak zoufalá, jak počne srdéčko jí v ňadrech prudce tlouci, že by jej objala, tvář jeho zlíbala! O, jak vždy mívala božího syna ráda – on tak se dobrým zdá, jak její otec byl – však starý otec Bůh – na čele vrásek řada – posupně mžourá v svět! Kdo tak jej rozezlil? – Dceř starší, bruneta – let šestnáct právě čítá – má rozpuštěný vlas, jenž k bokům splývá jí, o městě velkém sní, kde světel tisíc kmitá, a z ňader teskný vzdech jí vzlétne potají. Zří dámy nádherné, jdou elastickým krokem v hedvábných šatech svých. A pak zas alej zří a lávku, studenta, jenž sveď ji přede rokem – že tenkrát rád ji měl? Ne, teď již nevěří! 73 Ta slova, jež jí řek, dnes v románu tom četla, nad kterým slzami už zrudnul její zrak – ó, jistě čtením tím se mu kdys hlava spletla – jak rek ten v románu – on sved’ ji právě tak!... A vzdorně vypjala svá mladá ňadra bílá a jakás bujná zář se počne v očích chvět, jak temná hloubka jich by náhle zrcadlila ty mince blýskavé, za něž svůj prodá květ. Teď vstala. Věty dvě jí ve sluch hlaholily z modlitby sestřiny. – Smích pustý škub jí rtem – a malá? Objala v snech Krista ze vší síly – však děs! Ten bílý vous! Ten zrak, jenž zírá v zem! 74