HARAKIRI.

Vladimír Houdek

HARAKIRI. (Hymna lidstvu.)
Sentimentální bestie má bílá, rci, kolik asi věků spínala’s své zkrvácené drápy k modlitbě a kolik věků ztrácel výpar krve se v dýmu vonném u oltářů božích? Sentimentální bestie má bílá – po nekonečné řadě vraždění kdo, těžce tebou uražen, tě vyzval v ten běsný souboj japonského rázu? Svým spárem pytváš sprahlé nitro své, ze hrudi rveš si svoje srdce vilné, vždy hlouběj, hlouběj břitký spár se vtíná, v kouřící krvi spočívá tvá hlava jak na polštáři teplém. – K nebesům se upřel ztrhaný tvůj zrak – však div: ze rtů tvých nezní žádná modlitba! 77 A to ti sluší, bestie má bílá. Vznešený fantom, z dum tvých vztyčený ideál odvěčného majestátu, v nějž věřila’s a jejž jsi naposled urážet, kopat počla v šklebném smíchu: – ten, před tvým zrakem zmíraje, tě vyzval v ten běsný souboj japonského rázu. 78