CESTA SILNÝCH.

Vladimír Houdek

CESTA SILNÝCH.
O hladu, bez vzdechu, už dvacátý den brali se Silní pustinou. – Hrot věže strměl v dáli. Ti nevěřili v nic, jen ve svou sílu vlastní a jenom hrdostí své síly byli šťastni. Však dávno hladem už jim zuby zaskřípaly. Šli prázdnou pustinou. – Hrot věže strměl v dáli. A nevěřili v nic – jen v sebe, v sebe, v sebe, jim bůh byl míň než prach a směšným prázdnem nebe. Jich duch pln vzdoru byl. – Jen maně ruce spjali v tu stranu, neznámá kde věž teď čněla v dáli. Bezvolně sepjali jen ruce v zadumání..... Bůh, věčnosť, modlitba? – Ne, nevzpomněli ani! – A Silní pomřeli!.... A přec v jich zraku tměla se němá výčitka v cíp nebes, věž kde čněla..... 5