STAFFÁŽ VÁŠNĚ.

STAFFÁŽ VÁŠNĚ.
Tvé první bázlivé vzdání... Večer byl červencový. To mělo prabídnou staffáž! Nebylo šveholu ptáků, ni tmavé zeleně mechu, šelestu vonného křoví, ni směsi chrp něžných a rudých, divokých máků. V kraj ponurý, opuštěný, kde bahno rybníků čpělo a kvílely žáby, zbloudila vášeň naše. V mých loktech však dýchalo bujné tvé, dychtivé tělo svou nejprudší vůni, vášní se svíjejíc plaše. Na ňadrech tvých krvavá růže – zdrcena celá, svou vůni vydechla rázem, vůni svou slední! Noc plná opojných klamů v mém nitru se tměla, v něm volala jediná touha: „Kéž nikdy se nerozední!“ Však divný ten kontrast: Výpar bahnitých tůní a vůně mladého těla! V divé té chvíli já cítil jen vzdech tvůj žhoucí, těžkou, omamnou vůni, já ve propasť klesal zmámen, vínem nejprudším spilý. 11 A právě ten kontrast!... Prohléd jsem teprve časem: Už dávno vyvála navždy tvá důvěrná něha, už mnohý se spíjel očí tvých vášnivým jasem, tvým ohněm zdánlivě plachým, jenž hltavě šlehá. A výpar bahna, kraj pustý – ta nezvyklá staffáž byla přec nanejvýš vhodná! Vilnosť tvá prázdná a všední pár vzpomínek, páchnoucích bahnem, v duši mé zůstavila. V ten výpar vydechla růže vůni svou slední. 12