DUCH PŮLNOČNÍ.

Vladimír Houdek

DUCH PŮLNOČNÍ.
Má láska? Ne – duch lásky mrtvé, pochované, duch půlnoční. Žhavý zmar z očí mu plane a beznaděj mrtvých; duch to ničivý, dravý, jenž v nejtmavších nocích barbarské orgie slaví. On v teplou, vířící krev své zatíná spáry on, mrazem se třesa, hřeje se bujnými žáry ze mladého těla vášnivě tryskajícími! Jej plameny krve zbaví záhrobní zimy. To mstivý duch lásky dávného samovraha, jenž přistih’ svou ženu, když hřešila nahá, zrak hořečně žhavý pln vzácného blaha! On přijde, – „Věrnosť –“ dí s cynickým smíchem a schválí dychtící tělo. Hlubokým tichem zní jásavý, rozkoší prochvělý výkřik ženy, vzdech plamenný, vilný, bolestně sladké steny. Spit žárem, s cynickým smíchem, vždy před svitem ranním ke hrobu mraznému letí k dalekým pláním. 18