MAGDALENA.

MAGDALENA.
I. Ji v létech čtrnácti sved’ Říman v tóze zdobné. Byl štíhlý, modrý zrak mu spola něhou snivou a spola vášní plál... V svou náruč semk’ ji divou a zlíbal dychtivě ty žhavé rety drobné. Řeč jeho neznala, však dcerám Israele se líbil postavou i chůzí, každým hnutím... To muž byl, po jakém dny provzdychala celé: on jí jak slunce vzplál nad vášně procitnutím. Syn Říma – v lásky hrách žert vynalez’ vždy jiný. A pustý rozkošník když navždy zmizel v dáli, jí v lačných hlubinách se zvyklé touhy vzňaly. A muže lákala a štkala v noční stíny... Však nikdo – cítila – tak lásce nerozuměl, jak on, jenž hebrejská tři slova pouze uměl. 41 II. Počala churavět zlou, nenasytnou touhou. Vždy lačnější byl ret a muže vyssávala, pro smyslů spíjení noc nebyla dost dlouhou a touha Hebrejců jak nevtipná, jak malá! Sny vášně šílené v ní otrávily city. Jen křečovitý pláč, pláč choré touhy lačné, zbyl v ňadrech žíznivých!... Až jednou žárem spitý zrak její Krista zřel... Šel, vhroužen v dumy mračné. To on snad!... Písmo muk je na čele mu psáno, on snad ji přižehne a zlíbá na své hrudi a bude objímat až v zář, jíž blyskne ráno! – Ach, on ji pochopí!... On náhradu své muky jí přijme z vášnivé a chvějně lnoucí ruky!... Vzplá touhou nejvyšší a dávnou rozkoš vzbudí! 42 III. A Kristus – co se mu jen kmitlo v hloubi zraků? Jí ve tvář pohlednul tak dlouze, pronikavě – a tam, kde čekala, že blesk se vznítí žhavě – šleh’ paprsk sluneční, – jak s nebe bez oblaků. A pochopení v něm a velké odpuštění! – Jak jinak Hebrejců žhnou vilné zraky divé, zlou touhu budíce!... Ten pohled vše v ní mění a zřela celou noc ty oči lítostivé! A bděla celou noc a od zábřesku jitra na Krista čekala! Pak přišel, nohy drahé mu v mastech smáčela: – „Zda prominouti ráčí?“ Vzdech hořkých pykání jí stoupal z hlubin nitra. Dny celé kála se vždy v bolestnějším pláči. A muže vábila, jak dřív, za noci vlahé. – 43