NAD HROBEM KRISTA.

NAD HROBEM KRISTA.
Ze hrobu Kristus vstal a z jeho ran se lila mocná záře vítězná a šlehla v temno kamenného hrobu, kam zadumán se díval ještě chvíli. A krokem vrávoravým bledý muž, pokrytý hnisavými ranami, s korunou Venušinou v žlutém čele, se připloužil už ke prázdnému hrobu a před Vítězem na kolena kles’: „Jsem synem otrávených objetí... Však štítem proti lásce nestalo se vědomí mé zhoubné otravy! Ta zárodkem už prolne v lůně matky a zničí krev, jež nejčistší má býti! – – – – – – – – – – – – – – – – Jsou plny ran mých dětí útlé šije a vztáhnou-li své drobné ručky ke mně, zřím na nich zíti jizvy rozšklebené – a v mukách šílím!.. 51 Nejmocnější Pane, jenž v lásce pravil’s: „Nechte malých ke mně“ – zhoj hrozné rány dětí nevinných – pak budou ručky vděčně k Tobě vzpínat!“ Zrak, plný neskonalé lítosti, zvlh’ Kristu: „Nemohu... Ta kletba vin, již vrh’ můj otec v kořen člověčenstva, se ploužit bude řadou staletí!...“ Ku Kristu znovu muž svou pozdvih’ náruč: „Ó synu boží, jenž se navracíš teď v náruč otce, vyrván smrti prachu – když zhojeny jsou všechny Tvoje rány – ty rány hřebů, kopí! – zda Tvůj otec by váhal k slávě vítězného syna uzdravit děti otce – člověka, zahojit rány nezasloužené?“ Zdvih’ Kristus k nebi ruku, z jizvy její vytryskla záře zlatých paprsků: „Hleď! Budou-li tvé děti ruce vzpínat k nebesům, k otci: Z jejich krutých ran se líti bude záře čarovná, podobná mojí!.. A ta svědčit bude o nebeského otce slitování! Jen těla trpět budou, duše jich zapsány budou nejskvělejším písmem v království otce!...“ Povzdech beznaděje chvěl hrudí muže: 52 „Svatý synu boží! Když tak by k nebi vzpínaly své ruce – v té záři mučednické oslavy tím víc, tím víc bych zřel ty hrozné rány! Však já jich více vidět nemohu – o vítej, Smrti, v lesku božích ran! –“ – – – – – – – – – – – – – – – – A s proklanýma mečem prsoma se kácel tiše v prázdný boží hrob. 53