SEN JEPTIŠKY.

Vladimír Houdek

SEN JEPTIŠKY.
Hrob, květy zhalen, u zdi osamělé, kde jenom zřídka drobné kroky zněly. Jen šedý prach zbyl po panenském těle a žluté kosti zvolna práchnivěly. A v hodinách jak přesýpacích stále se zrnka zvolna v prázdný prostor lejí, kanuly drobty hlíny začernalé prohnilou rakví v kostru hrudi její. Dny prošly. V mrazný kámen stuhla hlína, jenž vyplňoval těsně prsa celá; takový kámen – v tmách se rozpomíná – v svých nedotknutých, svěžích ňadrech měla. Jí posléz ve hrob andělů hlas hřímal Vzkříšení hymnus. Život se zas vrátí! Však jaká tíž! Mráz hrůzy duši jímal: pro těžký balvan v prsou nelze vstáti! 66 Však větší hrůzou klesla ohromena, když ve hrob vnik’ jí výkřik dlouhý, blahý. To jásot šťastné matky. Něžná jména těch robátek, jež ztratila tak záhy. – Stich’ hovor živých. Mrtvá tiš, jak dříve. Stříbrný, liliový skvěl se vínek na lebce. – Věčný sen pln touhy divé, muk hlodavých a krutých upomínek. 67